Z Potštejna dolů do ticha, příběh jednoho podzimního vandru

Podzimní podvečer, roku 2018. Do Potštejna jsme dorazili v pátek kolem sedmé večer. Den se lámal do ticha a podzim měl tu svoji zvláštní, měkkou sílu. Vzduch byl chladný, ale ne nepříjemný. Listí pod nohama šustilo tak, že člověk zpomalil, aniž by chtěl. Byli jsme v pěti, já, Padavka, Prcek, Jahoda a Pepíno. Každý jsme si nesli svůj batoh, ale zároveň i něco víc, co se nedá sbalit.

„Tak kam?“ zeptala se Prcek a rozhlédla se po skoro prázdné obci. „Na Vochtánku. Dolů… do údolí,“ odpověděl jsem.

Z Potštejna se na Vochtánku je to kousek, cesta se pomalu sklání dolů do údolí. S každým krokem, jak mizí poslední domy a světla, má člověk pocit, že se noří do jiného světa. Les se zavře kolem vás tiše, bez varování. Najednou není kam spěchat.

Padavka šla vedle Pepína, po chvíli se zastavila.„Cítíte to?“ zašeptala. Přikývli jsme. Ten klid. To zpomalení, kdy se myšlenky rozpadnou a zůstane jen přítomnost.

Na Vochtánce nebyl nikdo. Jen posezení, ohniště a zvláštní klid, který nikomu nepatřil. Místo působí skoro jako malé trampské městečko, kousek světa, kde platí jiná pravidla. Oheň je tu povolený, a tak jsme ho rozdělali bez váhání.

Plameny se zvedly pomalu a osvětlily naše tváře. Najednou jsme si byli blíž než před hodinou. Prcek vytáhla kytaru.

„Hele, jen žádný smutný věci,“ usmála se Padavka. „To ani neumím,“ odpověděla a brnknula první akord. Hrála potichu. Ne pro výkon, ale pro ten večer. Pro nás. Oheň praskal, jiskry stoupaly mezi větve a noc se kolem nás zavřela jako stará deka. Seděli jsme blízko sebe a nikdo neměl potřebu mluvit nahlas.

„Tohle si chci zapamatovat,“ řekla Padavka. Podíval jsem se do ohně. „To nejde,“ odpověděl jsem tiše. „To se musí jen žít.“

Noc byla klidná. Občas vítr, občas prasknutí větve. Jinak nic. A to „nic“ mělo větší hodnotu než všechno, co jsme nechali dole v údolí.

Ráno přišlo pomalu. Mlha se držela mezi stromy a svět byl na chvíli křehký, skoro průhledný. „Škoda, že tohle netrvá dýl,“ řekla Jahoda a zahřála si ruce o zbytky tepla z ohniště. „Možná trvá. Jen si toho jindy nevšímáme,“ odpověděl Pepíno.

Sbalili jsme věci a vyrazili směrem k Liticím. Cesta se zvedala, les se měnil a najednou se před námi objevil hrad. Stál nad řekou pevně a klidně, jako by hlídal celé údolí.

Chvíli jsme jen stáli. „Tady kdyby měl člověk hlídku,“ řekl Pepíno. „Ty bys usnul, ani by jsi nemeknul“ odpověděla Padavka.

Zastavili jsme se u hradu a prošli se kolem jeho zdí. Kámen byl studený a tichý, ale měl v sobě něco, co člověk nedokáže pojmenovat. Pak jsme se vrátili zpátky do lesa.

A tam to přišlo. Cesta se začala ztrácet. Ne najednou, ale pomalu. Nejprve zmizely značky, pak vyšlapaná stezka. Zůstaly jen náznaky a naše rozhodnutí.

„Tudy,“ ukázal jsem. Jahoda se pousmála. „To už jsi dneska říkal.“ Bloudění. Ta část vandru, kterou si člověk nepřeje, ale bez ní by to nebylo ono. Najednou začneš víc vnímat. Zvuky, světlo, směr vody, sklon svahu. A taky vlastní nejistotu.

„Zabloudili jsme?“ zeptala se tiše Padavka. Podíval jsem se kolem. Les byl všude stejný a přitom pokaždé jiný.„Možná… ale možná jsme konečně správně.“ Nikdo se nehádal.

Když jsme se konečně napojili na cestu a došli k trampské osadě Kamarád, všechno se uklidnilo. Bylo to místo, které si na nic nehraje. Staré ohniště, posezení a pár tichých stop po lidech, co tu byli před námi.

A pak jsme to uslyšeli. Nejdřív jen jemně. Jako by někdo šeptal. Vodopád Kamarád. Schovaný kousek od osady, mezi stromy. Voda padala po kamenech tiše, skoro pokorně. Nebyl velký. A právě proto byl silný. Sedli jsme si k němu.

Padavka si sundala batoh a zůstala chvíli jen tak. „Tohle místo si tě nějak podrží,“ řekla. Poslouchali jsme vodu. A nic víc nebylo potřeba.

Večer jsme se vrátili směrem k Liticím. Noc jsme strávili v lese nad řekou, kousek od hradu. Bez ohně. Jen spacáky a tma, která nebyla prázdná.

Ležel jsem a poslouchal. Řeku. Vítr. Dech vedle sebe.

„Slyšíte to?“ zašeptala Padavka. „Řeku,“ odpověděl jsem. „A ještě něco.“ Chvíli jsme mlčeli. „Klid.“

Nedělní ráno bylo pomalé. Nikdo nikam nespěchal. Jen jsme se zvedli, sbalili a vyrazili zpátky.

Modlivej důl nás na chvíli sevřel mezi skály. Ticho tam bylo ještě hlubší. Podzimní barvy hořely kolem nás, ale bez hluku. Když se pak otevřel pohled na Potštejn, věděli jsme, že se vracíme.

„Tak co, poklad?“ zeptal se Pepíno. Zastavil jsem se a podíval se na les za námi. Na cestu, co jsme prošli. Na lidi vedle sebe. „Jo,“ řekl jsem tiše. „Jen se nedá odnést.“ A možná právě proto má cenu ho hledat.

---

Z Potštejna vyráží okruh dlouhý zhruba 18,7 km, který tě zavede do klidné krajiny Podorlicka. Hned na začátku čeká stoupání nad údolí Divoké Orlice, kde rychle zmizí ruch obce. Lesní cesty se střídají s loukami a kolem Záchlumí se otevírají pěkné výhledy. Následuje sestup směrem k Sopotnici, místy prudší, ale příjemně stinný. Trasa se pak obloukem vrací zpět přes tiché lesy mimo hlavní turistické tahy. Závěr v Potštejně působí klidně a dává pocit poctivě prožitého vandru.

Zřícenina Hrad Potštejn je úzce spojená se jménem Alois Jirásek, který zde našel inspiraci pro své pověsti. Nejznámější je příběh o ukrytém pokladu a posedlém hradním pánovi, který ho marně hledal. Jirásek vtiskl místu tajemnou atmosféru plnou temných chodeb a neklidu. I dnes má Potštejn díky tomu zvláštní, silně působivé kouzlo.

Zdroj. Staré trampské cancaky