Z podzemí do lesů, náš jarní přechod z Mělníka na Harasov a ke Grobiánovi

Slunce nás vytáhlo ven ještě dřív, než jsme stihli pořádně otevřít oči. Takové to jarní ráno, kdy vzduch voní novým začátkem a člověk má pocit, že by byla škoda zůstat doma. S Eliškou jsme se na sebe jen podívali a bylo jasno. Batohy lehké, kroky o to svobodnější tak že vyrážíme, směr Mělník.

Město se teprve probouzelo, dlažba byla ještě chladná a uličky tiché. Ale my jsme nešli zůstat nahoře. První kroky nás vedly dolů, do Mělnické podzemí.

Stačilo sejít pár schodů a jaro zůstalo někde za námi. Vlhko, ticho a zvláštní chlad, který neleze jen pod bundu, ale i do myšlenek. Naše kroky se rozléhaly chodbami a každé kápnutí vody znělo, jako by mělo vlastní význam. Eliška šla kousek přede mnou, občas se ohlédla, ale nebylo třeba mluvit.

Tenhle podzemní svět vznikal už ve 13. a 14. století, kdy se do pískovce a opuky postupně hloubily chodby pod celým historickým jádrem města. Sloužily jako sklepy, skladiště potravin i zboží, ale i jako úkryt. Když přišlo nebezpečí, požár nebo válka, lidé sem utíkali, ukrývali cennosti a byli připraveni tu přečkat i několik dní. Někteří tu měli i zásoby a v krajním případě vedly z podzemí únikové cesty za hradby, pryč z města.

A pak přijdeme ke studni. Obrovská, temná, tichá. Dřív jediný zdroj vody pro celé město. Její šířka přes 4,5 metru působí skoro nepochopitelně a dodnes fascinuje. „Tady se asi nehrálo na hrdiny,“ řekne tiše Eliška. Jen přikývnu.

Když jsme vyšli zpátky na světlo, skoro nás to oslepilo. Jaro nás udeřilo do tváře plnou silou. A tak jsme šli ještě výš, na věž kostel svatého Petra a Pavla.

Schody se táhly a s každým dalším stupněm jsme šli zpátky v čase. Věž byla založena roku 1483 a dokončena roku 1488, jak dodnes připomíná letopočet na její nejvyšší římse. Vedle něj zvláštní kryptogram – IOHS CPR D FUTU MOR – který byl později rozluštěn jako podpis stavitele Johanna Spiesse z Frankfurtu.

Pod severním oknem se dochoval pískovcový znak Českého království, tichý svědek doby, kdy se tady psala historie. A pak konečně vyjdeme na ochoz.

Ve výšce 37 metrů nás na západní straně přivítá vítr a otevřený prostor. Pod námi se potkávají Labe a Vltava. Dvě řeky, dva směry, jeden okamžik.

„Dole tma, tady světlo,“ řekne Eliška „A mezi tím kus cesty,“ odpovím.

Z Mělníka odcházíme bez spěchu. A taky ne na krátko. Čeká nás poctivých zhruba patnáct kilometrů směrem na Kokořínsko.

Les nás postupně pohltí. Asfalt zmizí, zůstane jen hlína, kořeny a rytmus kroků. Nemluvíme moc. Není potřeba. Když se mezi stromy objeví voda, víme, že jsme v Harasově.

Rybník leží v Kokořínském dole na říčce Pšovka a na první pohled působí klidně, skoro nenápadně. Ale čím déle se díváš, tím víc detailů si všímáš. Písčité dno, travnaté břehy a dvě malé pláže, kde by se dalo v létě bez přemýšlení zůstat celý den. Koupání je přístupné, voda bývá studenější, ale zato čistá ,taková, co tě probere.

Chvíli se zastavíme, jen sedíme a koukáme na hladinu.

Nad námi ve skále je místo, kde kdysi stával hrad Harasov, postavený kolem roku 1321. Dnes už z něj zůstaly jen skalní sklepy a nepatrné zbytky zdiva, ale i to stačí, aby sis představil, jak to tu kdysi žilo.

Ale my jdeme dál.

Za Harasovem se cesta zlomí do většího klidu. Procházíme krajinou, které se mezi trampy říká Harakoko, místy, kde už skoro nikoho nepotkáš. Jen les, skály a ticho. Nohy začínají těžknout, ale to k tomu patří.

A pak se mezi stromy objeví dům. Hospoda U Grobiana. Sedneme si, batohy spadnou na zem a chvíli jen tak jsme. Hned za hospodou se zvedají skály. Pískovcové věže a jednoduché lezecké prvky, kde si můžou děti bezpečně vyzkoušet první kontakt se skálou v přirozeném prostředí. Dneska je ale ještě brzy. Kámen je studený, jaro teprve začíná.

„Sem se vrátíme,“ řekne Eliška. „Jo,“ přikývnu.

Harakoko a Grobián v sobě mají něco, co se špatně popisuje. Není to jen místo na mapě. Je to kus starého trampingu, který se tady pořád drží. V cestách, co nikam nespěchají. V ohništích někde schovaných v lese. V tom, jak si lidi kývnou, i když se neznají.

„Nejde jen o trasu. Ale i ten den. Protože některé dny nejsou o velkých výkonech. Nejsou ani o cíli. Jsou o tom, že jdeš. A že jdeme spolu.

---

Trasa začíná u zámku Mělník, odkud se vydáš po červené turistické značce směrem na Chloumek.

Cesta nejprve vede okrajem města a postupně stoupá do lesa. Stoupání je pozvolné a dobře schůdné i pro méně zkušené turisty.

Na rozcestí Chloumek se napojíš na žlutou značku směřující k Harasovu.
Tento úsek patří k nejzajímavějším díky pískovcovým skalám a klikatícím se stezkám. Po cestě narazíš na skalní reliéfy, převisy a menší jeskyně.

U Harasova vede cesta podél rybníka sevřeného skalami a lesem. Odtud pokračuješ opět po červené značce lesem směrem k cíli. Trasa v našem případě končí u Hospody U Grobiana, kde je možné si odpočinout a občerstvit se.

Podzemí, Vyhlídková věž, Soutok,