Z přehrady Rozkoš až do Afriky. Víkend, který začal deštěm

V pátek večer jsme nasedli do auta a vyrazili směrem k Rozkoši. Nebyla to žádná velká dovolená ani cesta plánovaná měsíce dopředu. Prostě víkend. Lenka, Eliška, její starší ségra Adéla a já.

První zastávkou byl karavan na přehradě Rozkoš, kde už na nás čekala babička.

Večer byl příjemný a klidný. Nad vodou pomalu končil poslední srpnový pátek, chvíli jsme si povídali a užívali si ten zvláštní pocit, že máme před sebou celý víkend. Na sobotu jsme měli plán jasný. Safari Park Dvůr Králové. A hlavně jízdu safari truckem.

Jenže v noci začalo pršet. Nejdřív nenápadně. Několik kapek dopadlo na střechu karavanu a jejich pravidelné ťukání člověka spíš uspávalo. Jenže déšť postupně zesílil a během noci už bubnoval tak vytrvale, že se člověk několikrát probudil.

„Jestli bude ráno pořád pršet, tak nikam nejedeme?“ zaznělo někdy během večera. „To teda jedeme,“ ozval jsem se. Lenka se na mě podívala. „A kdo bude první nadávat, až bude celý den mokrý?“ Chvíli jsem mlčel. „To je úplně jiná otázka.“

Ráno ale déšť ustal. Obloha sice nebyla úplně modrá, ale vzduch byl svěží a všechno kolem vonělo mokrou trávou. Když jsme stáli před karavanem a dívali se na oblohu, bylo jasné, že rozhodnutí bude jednoduché.

„Tak co?“ zeptala se Lenka. „Jedeme.“ Rozloučili jsme se s babičkou, nasedli do auta a vyrazili směrem ke Dvoru Králové. Cesta ubíhala rychle. Eliška se těšila na zvířata, Adéla sledovala krajinu za oknem a Lenka mezitím kontrolovala klasické věci, bez kterých se žádný rodinný výlet neobejde.

„Máme lístky?“„Máme.“„Telefony?“ „Máme.“„Pití?“„Máme.“ Chvíli bylo ticho. „A Elišku?“ „Mami!“„Jen se ptám.“

Když jsme dorazili do Safari Parku Dvůr Králové, noční déšť už byl dávno zapomenutý. Nebylo vedro, vzduch byl příjemný a poslední srpnová sobota měla přesně tu atmosféru, kdy člověk ví, že léto pomalu končí, a o to víc si chce podobný den užít.

Nejvíc jsme se ale těšili na safari. Když jsme nastoupili do Afrika trucku, našli si místa a motor se rozběhl, začalo to pravé dobrodružství. Truck se pomalu rozjel a během několika minut jsme měli pocit, že jsme se ocitli někde úplně jinde.

První se objevily zebry. Pak další africká zvířata. Truck projížděl krajinou pomalu a člověk rychle zjistil, že není možné sledovat všechno najednou. Když jste se dívali vlevo, něco se objevilo vpravo. Když jste vytáhli telefon, zvíře se rozhodlo, že právě teď bude nejlepší chvíle otočit se zadkem.

A pak přišly žirafy. „Ty jo,“ řekla Adéla. A vlastně tím bylo řečeno všechno. Žirafy známe z obrázků, televizních dokumentů i zoologických zahrad. Ale když stojíte v otevřeném trucku a takový obr se objeví jen několik metrů od vás, uvědomíte si jeho skutečnou velikost.

Největší úspěch ale měla mláďata. Najednou bylo úplně jedno, kolik je komu let. Vedle velkých dospělých zvířat působila malá mláďata neuvěřitelně sympaticky a chvílemi jsme jen mlčky sledovali, jak se drží poblíž svých matek.„Podívej, jak se jí pořád drží,“ řekla Lenka.

A právě v takových chvílích člověk zjistí, že fotografie prostě nestačí. Nezachytí společné ticho ani okamžik, kdy se všichni dívají stejným směrem a nikdo nemá potřebu něco říkat.

Při pohledu na stáda afrických zvířat jsem si vzpomněl na Josefa Vágnera. Dnes je jednoduché koupit vstupenku a nastoupit do safari trucku. Jenže za tím vším je příběh muže, který se stal ředitelem dvorské zoo v roce 1965 a zásadně změnil její směřování. Prosadil zaměření na africkou faunu, organizoval expedice a do Československa přivezl téměř dva tisíce zvířat. Jeho velkým snem bylo vybudovat ve Dvoře Králové skutečné safari.

Ačkoli se safari návštěvníkům otevřelo až v roce 1989, několik let poté, co Josef Vágner zoo opustil, jeho myšlenka se nakonec stala skutečností.

Najednou to všechno dávalo větší smysl. Nebyli jsme jen na výletě v zoologické zahradě. Projížděli jsme místem, které vzniklo z velkého snu a z dobrodružných cest člověka, který chtěl přivést kus Afriky do Čech.

Truck se pomalu vracel zpět. „Tak co?“ zeptal jsem se Elišky. „Ještě jednou!“ „To jsem čekal.“ Adéla se usmála. „Já bych taky klidně jela.“

Po safari jsme ještě pokračovali parkem, zastavovali se u dalších zvířat a nechali den plynout vlastním tempem. Člověk si při podobném výletu rychle uvědomí, že nejlepší plán je někdy žádný plán nemít. Prostě jít dál, zastavit se tam, kde vás něco zaujme, a nikam nespěchat.

Když se začalo pomalu stmívat, nasedli jsme zpátky do auta. Safari Park zůstával za námi. Jenže tentokrát jsme nejeli domů. Vracíme se zpátky na Rozkoš.

A právě to bylo na celém víkendu možná nejlepší. Výlet ještě nekončil. Čekal nás další večer u vody, karavan a klid po dni plném lidí, zvířat a zážitků.

„Kolik máš fotek?“ zeptala se Lenka cestou. Podíval jsem se do telefonu. „Radši se neptej.“„Tak kolik?“ „Hodně.“ Adéla se naklonila dopředu.„Kolik znamená hodně?“ „To znamená, že jich má několik stovek,“ uzavřela Lenka. Tentokrát jsem neměl potřebu protestovat.

Večer u karavanu jsme ještě probírali, co se komu líbilo nejvíc. „Žirafy,“ řekla Adéla. „Mláďata,“ měla jasno Eliška. Lenka chvíli přemýšlela. „Ten truck.“ Podívali se na mě. „Já taky žirafy.“ Adéla se usmála. „Protože sis jich udělal dvě stě fotek?“ „To spolu vůbec nesouvisí.“ Samozřejmě souviselo.

V neděli ráno už bylo všechno pomalejší. Balily se věci, kontrolovalo se, jestli něco nezůstalo v karavanu, a člověk se neochotně začínal vracet do běžného světa.

V pátek večer jsme přijeli na Rozkoš. V sobotu jsme se vydali do Dvora Králové a na několik hodin se ocitli mezi africkými zvířaty. Večer jsme se zase vrátili ke karavanu. A v neděli jsme vyrazili domů.

Na první pohled obyčejný víkend. Jenže právě ty bývají nakonec nejlepší.

Někdy není potřeba letět přes půl světa. Stačí sednout do auta, přespat u vody, probudit se po deštivé noci a vyrazit za dobrodružstvím.

Protože Afrika nemusí být vždycky tak daleko, jak se zdá. Někdy začíná ve Dvoře Králové.

---

Za dnešní podobou Safari Parku Dvůr Králové stojí především Josef Vágner, zoolog, cestovatel a dlouholetý ředitel zdejší zoo, který dokázal prosadit její jedinečné zaměření na africkou faunu.

Jeho africké expedice přivedly do Dvora Králové stovky zvířat a položily základy chovu, který nemá v České republice obdoby. Právě možnost projet rozsáhlou krajinou mezi volně se pohybujícími africkými zvířaty dává zdejšímu safari jeho výjimečný charakter. Podobný zážitek v takovém rozsahu nikde jinde v České republice nenajdete.

A možná právě proto člověk po vystoupení ze safari trucku nemá pocit, že právě navštívil jen další zoologickou zahradu.

Stranky ZOO Dvůr Králové, Dvorská ZOO