Za devíti studánkami. Červnový vandr, na který se nezapomíná

Některé výpravy vznikají dlouhým plánováním. Nad mapami hledáme zajímavá místa, pročítáme cestopisy a přemýšlíme, kam vyrazit příště. A pak jsou cesty, které se zrodí během několika minut. Přesně tak to bylo i tentokrát. Na mapě jsme s Eliškou objevili naučnou stezku vedoucí kolem devíti studánek nedaleko Jinošova. Devět pramenů ukrytých v lese, necelých deset kilometrů a turistický přístřešek u Studánky, kde se dá přespat. V tu chvíli jsme věděli, že další vandr má svůj cíl.

Do Jinošova přijíždíme časně ráno. Červnový vzduch je svěží, tráva kolem silnice se ještě leskne rosou a z lesa vane příjemný chlad. Přehodíme batohy přes ramena a vykročíme po značené naučné stezce.

„Tati, myslíš, že všechny studánky budou mít vodu?“ zeptá se Eliška „Doufám. Ale i kdyby některá vyschla, pořád bude mít svůj příběh.“ „A kolik jich dneska vlastně navštívíme?“ „Jestli nezabloudíme, tak devět.“

Usměje se a přidá do kroku. Už dávno nejde za mnou jako malá holka. Poslední dobou mám spíš pocit, že mě po lese vede ona.

Za posledními domy se cesta ponoří do tichého lesa. Hluk vesnice zmizí během několika kroků a nahradí ho zpěv ptáků, šumění korun stromů a vůně vlhké lesní půdy. Přesně kvůli takovým okamžikům máme vandry rádi. Nikdo nikam nespěchá a čas jako by se najednou zpomalil.

První zastávkou je Dolíhalova studánka. Voda vytéká pod dřevěnou stříškou a mizí mezi kameny v mělkém potůčku.

Nabírám ji do dlaní. „Ochutnej.“ Eliška se napije a překvapeně se usměje. „To chutná úplně jinak než doma.“ „Protože to není voda z kohoutku. Nejdřív si našla cestu lesem, až dotekla sem.“

Sedneme si na lavičku a několik minut jen posloucháme zurčení pramene. Studánky nejsou jen místem, kde si poutník doplní vodu. Po staletí představovaly důležitý zdroj vody pro místní obyvatele, dřevorubce i pocestné. Mnohé z nich dodnes udržují dobrovolníci a obce, díky nimž zůstávají čisté a přístupné dalším generacím návštěvníků.

„Víš, co je zvláštní?“ řekne Eliška po chvíli.„Co?“ „Že tady vůbec nemám chuť vytáhnout mobil.“ „To je tím, že les nabízí lepší program.“

Pokračujeme dál. Cesta se vine mezi stromy, občas přeskakujeme kořeny a přes pěšinu nám proběhne ještěrka. Slunce pomalu stoupá výš a mezi větvemi kreslí na zem světlé skvrny.

„Jak dlouhý byl tvůj nejdelší vandr?“ ptá se Eliška. „Na den ? Asi čtyřicet kilometrů.“ Podívá se na mě s hraným údivem. „To jsi musel mít nohy z gumy.“ „Ne. Jen jsem byl o pár let mladší.“ Rozesmějeme se oba.

Ke Hraběcí studánce přicházíme právě ve chvíli, kdy se les nezvykle utiší. Ozve se zapraskání větvičky a na protějším svahu stojí srna. Dívá se na nás stejně zvědavě jako my na ni.

„Ani se nehýbej,“ zašeptám. Eliška jen přikývne. Po několika vteřinách srna lehce odskočí a zmizí. „To bylo hezčí než v zoologické.“ „Protože tohle je její domov. My jsme tady jen hosté.“

Další studánky přicházejí jedna za druhou. U Karlovy si doplníme lahve, u Kalinovy si opláchneme obličej ledovou vodou a u Panské rozbalíme svačinu. Chléb se sýrem a obyčejné jablko chutnají uprostřed lesa mnohem lépe než doma u stolu.

„Jak je možné, že tady všechno chutná víc?“ ptá se Eliška. „Protože jsme si to sem museli donést.“ „Takže oběd je odměna?“ „Přesně tak.“

Po obědě už nohy pomalu začínají cítit ušlé kilometry, ale nikomu se nechce spěchat. U Studánky U Korbele se posadíme do mechu a několik minut jen mlčíme.

„Poslouchej,“ řeknu. „Co?“ „Právě to.“ Zavře oči. „Slyším vodu… ptáky… vítr… a někde datla.“ „Přesně. Les nikdy není tichý. Jen jsme ho doma odnaučili poslouchat.“

Od Pramene V Olších pokračujeme pomaleji. Slunce se sklání níž a mezi stromy se objevuje teplé zlaté světlo. U Holubí studánky si Eliška namočí ruce do ledové vody.

„Víš, co mě napadlo?“ „Povídej.“

„Ty studánky tady byly dávno před námi a budou tady ještě dlouho po nás.“ Podívám se na ni a přikývnu. „Právě proto bychom je měli chránit. Nepatří nám. Jsme jen další lidé, kteří se z nich přišli napít.“

Když konečně dorazíme ke Studánce V Hrdle, slunce se pomalu schovává za koruny stromů. Jen několik kroků od studánky stojí turistický přístřešek, který už mnoha poutníkům poskytl střechu nad hlavou.

Sundáme batohy. „Tak co říkáš našemu dnešnímu hotelu?“ zeptám se.

Eliška se rozhlédne kolem sebe. „Má lepší výhled než většina hotelů.“ „A kolik hvězdiček mu dáš?“ Zvedne hlavu k obloze. „Ne pět. Milion.“

Na malém vařiči uvaříme večeři, zalijeme si čaj a sedíme vedle sebe, zatímco se většina okolních zvuků pomalu ztrácí v šumění lesa a tichém zurčení studánky.

„Tati?“ „Ano?“ „Myslíš, že si tenhle den budeme pamatovat i za deset let?“ Chvíli přemýšlím. „Na některé cesty člověk zapomene, protože byly hezké. Ale na jiné vzpomíná celý život, protože je prožil s někým, na kom mu záleží.“

Eliška se usměje a opře si hlavu o batoh. „Tak tenhle bude určitě mezi nimi.“

V noci nás několikrát probudí houkání sovy a chladný vzduch proudící lesem. Ráno otevřu oči a první, co uslyším, je zase studánka. Teče stejně klidně jako večer předtím a člověk má pocit, že její tiché zurčení provází toto místo už celé generace.

Eliška už sedí před přístřeškem s hrnkem čaje v ruce. „Dobré ráno.“ „Jak ses vyspala?“ Usměje se. „Asi nejlíp za poslední dobu.“

Pomalu sbalíme spacáky, naposledy se napijeme z pramene a vydáme se zpátky. Když se ještě jednou ohlédnu mezi stromy, uvědomím si, že jsme vlastně nehledali jen studánky. Hledali jsme den, kdy nemusíme nikam spěchat, kdy si vystačíme s batohem na zádech, lesem kolem sebe a společnou cestou. A právě takové dny se do paměti zapisují mnohem hlouběji než všechny kilometry, které jsme ten den ušli.