Zámek Hořovice. Když starý hrad přestal stačit

Do Hořovic jsme přijeli dopoledne. Zprvu to vypadalo jako obyčejný výlet za dalším českým zámkem. Jenže čím blíž jsme přicházeli k zámeckému areálu, tím víc bylo jasné, že tentokrát před námi není jen jedna historická budova.

V Hořovicích totiž stojí totíž zámky dva.

Ten, který dnes většina návštěvníků zná, je takzvaný Nový zámek. Přestože už sám o sobě pamatuje více než tři století, nedaleko od něj stojí ještě Starý zámek, jehož historie sahá mnohem dál do minulosti.

„Tak který je ten opravdový?“ zeptala se Eliška. „Oba,“ odpověděl jsem. „Jen každý vypráví jinou část příběhu.“ A právě tady jsme se vydali po stopách historie, která začala už ve středověku.

První písemná zmínka o hořovickém panském sídle pochází z roku 1233. Tehdy tu ještě nestál hrad který byl předchůdcem dnešního zámku v podobě, jakou si dnes představujeme. O hořovickém hradu lze bezpečně hovořit až v souvislosti s pozdějšími událostmi, zejména s husitskými válkami. A nebyl to žádný poklidný hrádeček.

V roce 1430 hrad devět dní obléhali sirotci. Jeho obránce Zikmund Huller nakonec kapituloval a později se přidal na jejich stranu. „Devět dní?“ podivila se Eliška. „Ano. Představ si, že bys devět dní čekala, až se útočníci dostanou přes hradby.“ „To bych asi nechtěla.“ „Já také ne.“„ Škoda, že už máme dopsanou tu naší knížku. Tohle jsme tam mohli taky dát.“„Tak třeba do některé další.“

Dnes přitom člověk prochází Hořovicemi v naprostém klidu a jen těžko si představuje, že na stejném místě kdysi lidé čekali na útok. Jenže časy se měnily a s nimi i požadavky šlechty.

Na konci 17. století získali Hořovice Vrbnové a Bruntálští a za Jana Františka z Vrbna začala vznikat nová reprezentativní rezidence. Starý hrad už totiž neodpovídal představám aristokracie o pohodlném a především důstojném sídle. A tak nedaleko starého hradu začal vyrůstat nový zámek.

Tentokrát už nešlo hlavně o obranu. Šlo o reprezentaci. Majitel měl dát každému návštěvníkovi najevo, že vstupuje do sídla významného člověka.

Když se dnes díváme na zámek, snadno si představíme kočáry přijíždějící k hlavnímu vstupu, hosty procházející nádvořím a služebnictvo, které se staralo o chod celého obrovského domu. Jenže zámek nebyl jen reprezentativní stavbou. Byl především domovem.

Za jeho zdmi se odehrávaly obyčejné lidské příběhy, o kterých se v kronikách většinou nepíše. Lidé se zde rodili, umírali, slavili, hádali se, čekali na zprávy a vychovávali své děti.

Vrbnové zůstali v Hořovicích až do roku 1852. Tehdy panství koupil Friedrich Wilhelm, kníže z Hanau, hesenský kurfiřt. A Hořovice získaly dalšího významného majitele.

Friedrich Wilhelm nekoupil Hořovice pouze jako další panství. Majetek měl také pomoci jeho manželce Gertrudě získat odpovídající společenské postavení a titul kněžny z Hanau a Hořovic.

„Takže jí koupil celý zámek?“ zeptala se Eliška. „Dá se to tak říct.“ „To musel být opravdu velký dárek.“ Tentokrát jsem se jen usmál.

Rod Hanau zůstal s Hořovicemi spojen až do roku 1945. Jenže svět, do kterého vstoupili, se během několika desetiletí změnil k nepoznání.

Přišla první světová válka, zánik monarchie a nakonec druhá světová válka. Posledním šlechtickým majitelem zámku byl hrabě Jindřich ze Schaumburgu. Jindřich po vypuknutí druhé světové války sloužil ve Wehrmachtu a v roce 1942 padl v Tunisku do amerického zajetí. Do Hořovic se už nevrátil.

Jeho syn Leopold byl v lednu 1945 zatčen gestapem a poslední týdny války strávil spolu s matkou v Hořovicích.

Pak válka skončila. A právě tehdy přišla největší změna v dějinách zámku.

V květnu 1945 byl zámek částečně využíván jako nemocnice. Po příchodu Rudé armády se jeho osud změnil ještě dramatičtěji. Vojáci v zámku pobývali do konce června a během této doby byla značná část historického vybavení a výzdoby poškozena nebo odvezena jako válečná kořist.

A 30. června 1945 byl zámek zestátněn. Tím skončilo vlastnictví hořovického zámku dosavadní šlechtickou rodinou. „Takže se ti lidé už nemohli vrátit domů?“ zeptala se Eliška. „Ne. Jejich svět skončil.“

Možná právě to je na historii zámků nejsmutnější. Budova zůstane, ale lidé, kteří ji považovali za svůj domov, mohou během jediného roku zmizet z jejího příběhu.

Po válce zámek využívaly různé instituce a v letech 1956 až 1974 zde působila střední průmyslová škola. Postupně se však ukázalo, že historická budova potřebuje rozsáhlou obnovu.

V roce 1974 byl zámek kvůli špatnému technickému stavu uzavřen. Mohlo se zdát, že jeho příběh pomalu končí. Jenže neskončil. Po dlouhé obnově se zámek začal znovu otevírat veřejnosti a dnes už do něj lidé nepřicházejí jako majitelé nebo poddaní, ale jako návštěvníci, kteří si chtějí prohlédnout svět dávno zmizelé aristokracie.

Když jsme odcházeli parkem, Eliška se ještě jednou otočila. „Tati, který zámek se ti líbí víc?“ Podíval jsem se směrem k jeho průčelí. „Ten nový.“ „A proč?“„Protože je nový už jen podle jména.“ A možná právě v tom spočívá kouzlo Hořovic. Za nádhernými sály není jen architektura. Je tam středověké panské sídlo, pozdější hrad, obléhání, šlechtické rody, touha po reprezentaci, rodinné příběhy, dvě světové války a nakonec rok, který změnil životy lidí, kteří tu po generace žili.

Člověk může kolem zámku projít a vidět jen krásnou historickou stavbu.

Ale když zná jeho příběh, začne vnímat něco úplně jiného. Za zdmi už nejsou jen obrazy a nábytek. Jsou tam lidé. A jejich příběhy. „Myslíš, že si zámek něco pamatuje?“ zeptala se ještě Eliška. Podíval jsem se na staré zdi. „Určitě.“ „A co?“ Chvíli jsem mlčel. „To, co lidé zapomněli.“ A pak jsme odešli.

Zámek zůstal stát za námi, stejně jako už tolikrát předtím, a dál tiše vyprávěl příběh, který začal dávno předtím, než dostal jméno Nový zámek.

Památkový ústav , Hořovice, Zámek Hořovice, Hořovice