Zebín. Kopec, který podle pověsti vypadl čertovi z boty

Některá místa člověk pozná v době, kdy ještě vůbec netuší, že se mu jednou po letech vrátí ve vzpomínkách. Neví, proč si právě je zapamatuje, ale možná je to tím, že se stala součástí našeho dětství, možná tím, že jsme je tehdy vídali každý den, a možná jednoduše proto, že některé krajiny se člověku otisknou do paměti tak hluboko, že je odtud už čas nedokáže vymazat.

Pro mě je jedním z takových míst Zebín.

Poprvé jsem ho vnímal někdy v létě roku 1992, kdy mi bylo zhruba čtrnáct let a trávil jsem čas na táboře u Železnice nedaleko Jičína. Tábor byl ukrytý v lese, stály tam chatky a zděná jídelna a pod kopcem se nacházel betonový bazén, ke kterému se scházelo lesem. Nad celým místem se ale otevíral výhled do krajiny a v něm byl nepřehlédnutelný právě Zebín.

Tehdy pro mě nebyl ničím víc než výrazným kopcem, který jsme měli každý den před očima. Nevěděl jsem nic o jeho geologickém původu a už vůbec jsem netušil, že se k němu váže pověst, v níž vystupuje chudý sirotek Václav, krásná mlynářova dcera, lakomý mlynář a nakonec také čert, kterému jeden malý kamínek v botě změní osud.

Dnes už se na Zebín dívám trochu jinak.

Pověst začíná nedaleko Jičína, na samém konci vesničky Sedlištky, kde měl chalupu chudý sirotek Václav. Od rána do večera pracoval na malém políčku a úrodu, stejně jako ostatní lidé z vesnice, vozil mlít do horního mlýna v nedaleké Železnici.

A právě tam poznal mlynářovu dceru Marii. Byla hezká a hodná a přestože se o ni ucházeli také jiní chlapci z okolí, dala své slovo právě Václavovi. Oba si slíbili, že se vezmou, jenže svou lásku nějaký čas před mlynářem tajili, protože dobře věděli, že muž, který byl lakomý a pyšný, by si pro svou dceru představoval úplně jiného ženicha.

Nakonec se však Marie rozhodla otci říct pravdu. Mlynář zuřil a když se právě Václav objevil ve mlýně, obrátil svůj hněv proti němu. Václav se neodvážil odporovat a ze mlýna utekl, přičemž ještě slyšel mlynářova slova, že jeho dceru nedostane, leda by dokázal naplnit zlaťáky jejich moučnici. Pro člověka s prázdnou kapsou to byla podmínka, kterou nebylo možné splnit.

Václava se zmocnilo zoufalství. Odešel od mlýna a na kraji lesa klesl do mechu, kde plakal nad svým osudem. Slunce se pomalu sklánělo za Prachov a Václav se nakonec rozhodl, že půjde do světa.

Šel směrem k Železnici, až dorazil k těšínské krčmě.

V krčmě bylo ještě živo, přestože se blížila půlnoc. Václav si sedl do kouta k opuštěnému stolu a protože mu nebylo vůbec do řeči, nevšímal si lidí kolem sebe. Pak si k němu přisedl podivný dlouhán v koženém kabátě a jezdeckých botách. Měl široký klobouk s havraním perem a pichlavé černé oči.

Václavovi se zpočátku mluvit nechtělo, jenže neznámý uměl naslouchat a nakonec se mu Václav svěřil se svým trápením. Cizinec ho uklidňoval a nabídl mu pomoc. Peníze mu prý může opatřit, ale Václav mu za to musí slíbit, že za sedm let zůstane navždy s ním.

Václav dlouho nepřemýšlel.nPodáním ruky svůj slib potvrdil. Potom mu neznámý poradil, aby šel domů a kopal na zahradě pod starou hruškou, protože právě tam najde to, co potřebuje. Zároveň ho však upozornil, že za sedm let si pro něj přijde. Václav poslechl.

Ještě té noci utíkal domů a pustil se do kopání. Do rána vykopal plechem obitou truhlu, velikou téměř jako mlynářova moučnice. Když ji otevřel, zazářily v ranním slunci dukáty.

Najednou měl všechno, co potřeboval.
Mlynář dostal své zlato, Václav získal svou milovanou Marii a ještě mu zbylo dost peněz na pěkný statek. Zdálo se, že všechno dobře dopadlo.

Václav žil šťastně se svou ženou, dvěma syny a dvěma dcerami, hospodářství vzkvétalo a roky plynuly. Na slib podivnému muži z těšínské krčmy mezitím Václav zapomněl.

Jenže slib nezmizel. Po sedmi letech přišel čert.

O půlnoci někdo zaklepal na okno statku. Václav otevřel a před ním stál stejný neznámý, kterého kdysi potkal v krčmě. Za těch sedm let se vůbec nezměnil. Tentokrát už však Václav pochopil, s kým má tu čest.

Pod jezdeckou botou se ukrývalo kopyto.
Čert si přišel pro svůj dluh. Václav se bránil a nechtěl opustit ženu ani děti. Nabízel čertovi, aby zůstal u nich na statku, a připomínal mu také, že nemá žádný písemný doklad o jejich smlouvě.

Čert se jen zasmál.Václavovi bylo jasné, že mu neuteče, a tak nakonec navrhl něco jiného. Závod. Čert s návrhem souhlasil.

Čert měl běžet od Vrchlabí, zatímco Václav měl vyběhnout od kříže v Soběrazi a oba měli doběhnout k sedlišťskému kostelíku. Kdo prohraje, ten ponese následky.

Václav podepsal úmluvu vlastní krví a vydal se s čertem ke kříži v Soběrazi.
Čert mu řekl, aby zůstal stát a vyběhl až ve chvíli, kdy na obloze uvidí blesk.
Václav se třásl strachem, protože dobře věděl, že tento závod nesmí prohrát.

Čert vyrazil. Václav sledoval, jak se vzdaluje a jak jeho postava stále roste, až se zdálo, že se hlavou dotýká oblohy. Potom několika skoky zmizel v horách.

Netrvalo dlouho a oblohou proletěl blesk. Václav se dal do běhu.

Když druhý blesk ozářil krajinu, ohlédl se a spatřil za Kumburkem obrovskou hlavu s jiskřícíma očima. Čert se právě přenesl přes Kumburk a Václavovi bylo jasné, že pokud se něco nestane, nemá šanci.

A potom se ale stalo něco, co rozhodlo celý závod. Čert náhle zastavil. Do střevíce se mu dostal malý kamínek, který ho tlačil a překážel mu při běhu. Musel se zout a kamínek z boty vysypat.

V tu chvíli se na obloze zablesklo potřetí. Václav se ohlédl a ke svému úžasu spatřil čerta, jak sedí a něco vysypává z boty. Jenže zdržení trvalo jen okamžik. Čert byl znovu na nohou a pokračoval v běhu.

Václav už cítil jeho horký dech na zádech a věděl, že mu zbývá posledních několik okamžiků. Z posledních sil se rozběhl ke kostelu a rukou se zachytil kruhu na kostelních dveřích. Potom vyčerpaný padl k zemi. Čert strašlivě zakvílel.

Jeho postava byla zahalena plameny, které šlehaly až k obloze, a vzápětí zmizel v dálce. Václav závod vyhrál. A přežil.

Druhý den ráno se lidé ze Sedlištěk začali sbíhat k blízkému poli. Čekalo je něco, co nedokázali pochopit. Na rychtářově poli, které bylo ještě předtím rovné jako stůl, najednou stál kopec. Nikdo nevěděl, jak se tam objevil.

Lidé začali novému kopci říkat Zebín. Podle pověsti jen Václav věděl, odkud se vzal. Byl to ten malý kamínek, který čert při závodu vytřásl ze své boty.

Václav ještě dlouho žil na svém statku a na Zebíně nechal postavit kapličku jako poděkování za své zachránění.

---

A tady náše o Zebíně končí. Při naší cestě a Eliškou, k Rumcajsově jeskyni, jsme sice čertův kamínek nenašli, ale krajinu jsme poznali zase trochu jinak.

Možná právě v tom jsou staré pověsti krásné, protože dávají obyčejným místům vlastní příběh.

Zebín dnes známe jako pozůstatek dávné sopky, ale v lidské paměti zůstává také jako kopec, který podle legendy vznikl z kamínku v čertově botě.

A jestli vás tenhle příběh zaujal, nazujte boty a vydejte se po jeho stopách sami.

Pověst o Zebíně