Boj o nepostradatelné pozice na Donbase

Poslední měsíce si z nás všech kus vzaly. Rus systematicky ukusuje metry země, které bráníme. Nedostatek zdrojů, hlavně lidí, dostává situaci na frontě za kritickou mez. Teď už je jedno, zda jste pilot dronu, vozíte palivo nebo jste pyrotechnik. Půjdete bránit pozici. Půjdete, protože už nezbyl nikdo jiný. Půjdete, protože tudy okupant nesmí projít. Dnes tu nezvládnete bez zranění víc než pět pobytů na pozici. Někdo má štěstí, většinou ale nedáte ani těch pět.

Jedinou útěchou je, že v naší brigádě drtivá většina neumře. Většina ale nejsou všichni.

Tuto obsáhlou reportáž věnujeme našim dvěma padlým kolegům. Sierra a Sova padli ve stejném pásu stromů jen čtyři dny po tom, co se odehrál příběh, který budete číst níže. Pomáhali hlídat pozici o pár set metrů níže. Pozici, ze které Rusové den předtím vystříleli dělostřelectvem pěchotu. Zemřeli v boji nablízko, když okupanti provedli překvapivý útok na motorkách. Díky jejich odvaze jsme pozici udrželi. Naši druzi za to ale zaplatili svými životy. Jejich těla jsme vynesli vlastníma rukama.

Již v minulých článcích jste zaznamenali, že teď držíme pozice i sousední brigády, která má těžké ztráty. Tentokrát však musíme ještě o něco dál. Po nepovedené rotaci ztratila jeden úsek teritoriální obrana, která měla nahradit další vyčerpanou brigádu z bojů o vesnici. Jenže na peklo, které se tam odehrává, jednotku teritoriální obrany nikdo nepřipravil. Během prvních dní tak přišli o tři pozice pod vesnicí. Jejich ztráta by umožnila Rusům obejít další vesnici bez boje a přetnout důležitou zásobovací trasu. Úkolem je vzít pozice zpět.

Scházíme se na polygonu pár kilometrů za linií. Mnozí z nás ještě netuší, do čeho se to za pár okamžiků namočí. Nejvíc překvapen je Valera, který se teprve večer vrátil z pozice a jel s námi jen tak pro zábavu. Po polygonu pobíhá pěkně nabroušený velitel brigády.

„Co ty máš na starosti?“ řve na každého, kdo mu stojí v cestě.

V bunkru na hliněné zdi visí obří mapa s detaily plánované mise.

Zatímco na ni rozespale koukáme, vyhmátne i nás s Valerou. Okamžitě dostáváme zadání. Naši kolegové budou mít na starosti útok a my je musíme dovézt co nejblíž, chránit je před drony a postarat se o naše poraněné. V případě zranění je vytáhnout z pozice na čtyřkolkách.

Všichni se nasoukáme do bunkru a posloucháme zadání. Kluci pokuřují, průběžně mlčky odcházíme z bunkru. Nemusíme si nic říkat. Jen se na sebe podíváme a víme. Tohle zadání nebude fungovat. Opět!

Když se velitel brigády naštvaně ptá, proč odcházíme a neposloucháme jeho plán, spustí se lavina, která nejde zastavit. Jako by se více než dva roky frustrace zhmotnily v jediném okamžiku. Hlavní pointou laviny je ale jedna jediná věc. Jakékoliv plánování selže přesně v okamžiku, kdy tu nasednete do auta. Podpora, kterou nám dnes slíbíte, zítra nebude.

Vše, co tu na pozicích děláte, musí fungovat úplně bez komunikace, osekané na ty základní úkony, které musí jít provést maximálně ve dvou lidech. Nic z toho, co si dnes řekneme, nebude zítra platit. A důvod, proč jsme naživu, je jen schopnost improvizace. Velitel klukům ustupuje a mírní svou rétoriku. Předkládá návrhy. Finální řešení je ale na mužích, kteří půjdou vepředu. Hrotu kopí. Všichni ostatní jim musí pomoct, jak nejlépe dovedou.

Jediné, co z původního zadání zůstává a shodneme se na něm, je podpora tankem a dělostřelectvem, čas, kdy začne a místa, která dělostřelectvo pokropí. Pro představu, tank může kluky podpořit v časovém okně maximálně tří minut, pak musí zmizet nebo bude zničen. U akce, která trvá dlouhé hodiny, to může být naprosto klíčové, nebo to nebude mít vůbec žádný význam. O všem rozhoduje štěstěna.

Počet okupantů, kteří budou na pozicích, se odhaduje na patnáct až dvacet. Kluci musí jít jen v osmi, aby měli aspoň nějakou šanci, že tam dojdou. Teď si chtějí hlavně odpočinout. Připravit se mentálně. Tito válečníci ostatně moc na dlouhé řeči nejsou.

My si tedy den před akcí bereme rušičku a zkoušíme projet celou trasu až na točku, kam máme kluky dopravit. Nelze věřit, že co bylo včera průjezdné, bude průjezdné i zítra. Potřebujeme vytipovat místo pro ukrytí čtyřkolek. Je brzké odpoledne, na nebi ani mráček. To není nejlepší čas na rozvědku pár set metrů od ruských pozic. Přesto víme, že trasu musíme projet, jinak tam zítra po tmě nemáme šanci dojet. Jinak zítra ohrozíme životy všech.

Vyzvedáme Olega, vidíme se prvně, neznáme cestu a on je jediný, o kom víme, že touhle cestou v poslední době jel. Není to prostě naše teritorium. Bojí se, ale když vidí naši rušičku proti FPV dronům (uklidní ho kolik stála dolarů) a slíbíme mu, že ho přivezeme zpět živého, tak nastupuje na místo spolujezdce.

Projíždíme přes poslední most, který vypadá jak ementál. Auto ještě projede, ale těžkou techniku už asi neunese. Cestou k poslední vesnici, kterou držíme, počítám šest nově shořelých aut, které tu naposled ještě nebyly.

Ve vesnici není žádný nepoškozený dům. My jedeme až na její východní okraj. Tam je již šedá zóna. Na silnici krátery, sedíme na kapotě a cítíme pach rozkládajících se těl. Ani tady už není možné pokaždé sebrat padlé. Odbočka nalevo, další kráter, spadlý sloup, cestu lemují shořelá auta. Poslední odbočka, už jsme na polňačce, před námi leží placka z úplně nového Hummera. Z placky trčí jako křídla jen dvě nové dveře. Tohle byl přímý zásah. Zrychlujeme.

Jedeme, co nám terén a auto dovolí, jedeme krytí křovisky. Za nimi je již jen pole a Rusáci. Další remízek už je jejich. Těsně před „točkou“, tedy místu, kde máme kluky vysadit, zeje v zemi obrovská jáma z FABU – velké letecké pumy. Dva trupy rozervaných ukrajinských kluků leží přímo na cestě. Otáčíme se, dál zítra nedojedem, pádíme zpátky. Rusové nás nechávají projet bez jediné rány. Možná nás neviděli, možná jsme je zarušili, možná měli něco jiného na starosti. Kdo ví. Je čas zajet na šašlik a koupit si pár věcí na zítra.

Na spánek máme necelé dvě hodiny. Valeru budíme až na podruhé, neměl chudák ani celý den pauzu. Náš věčně veselý Divočák bude řídit pickup. Jedem na shromaždiště, kde si vyzvedneme čtyřkolky, pak na velitelství pro poslední rozkazy.

Díváme se na monitory, posloucháme rádio. V noci se teritoriální obrana pokusila na pozicích v posádce vyměnit lidi. Neúspěšně. Kluky okupanti rozstříleli. Jinak je klid. I přes noční ztráty akce poběží.

Kluci kouří, zalepujeme poslední světla. Osm chlapů nasedá na pickup. My ostatní se rozhodujeme co dál. Chybí nám vysílačky. Na pomoc máme ještě jednoho kluka se čtyřkolkou z druhé brigády. Jedinou „prošitou“ funkční vysílačku má on.

Právě teď začíná improvizace. Místo dvou evakuačních bodů, které jsme chtěli mít rozmístěné podle toho, kde ke zranění dojde, se rozhodujeme, že uděláme jeden co nejblíže ke klukům. Protože jinak nebudeme schopni komunikovat a tím pádem ani na místo dojet. Nasedáme na čtyřkolky a v oblacích vlhkého prachu, který se vznáší nad silnicí, jedeme směrem k poslední vesnici. Na jejím východním okraji máme vyhlídnuté místo, kde by se dalo ukrýt.

Rachot čtyřkolky občas přeruší zadunění, ale je docela klid. Dojíždíme do rozstřílené vesnice, uprostřed cesty leží bicykl civilisty, který zde našel svou smrt. Tady se ale ani o pěkné funkční kolo nikdo nestará. Tady už se nezastavuje.

Slyšíme před sebou dopady minometných granátů. To už asi pálí po našich před námi, myslíme si.

Opět předposlední zatáčka, tam už je to fakt o hubu. Po pravé ruce stojí dvě hořící budovy, které právě dostaly zásah. Přesně tyto chaty, které jsme si vyhlídli jako úkryt, si v noci vyhlídnul jako úkryt také někdo jiný, kdo ví z jaké brigády. V jednom okně vidíme blikající zelené světélko. Možná ho prozradilo to, možná něco jiného. Zda je tam někdo ještě naživu, nezjišťujeme, to dnes není naše práce. Není čas, musíme pryč. Musíme najít jiné místo, kde se ukrýt.

Otáčíme se po tmě a hledáme ve vesnici jiné ukrytí. Na druhém okraji, dál od remízků, kam lezou naši kluci, ještě stojí pár domů. Zkusíme štěstí tam. Ve dvoře provizorně maskujeme čtyřkolky troskami a odpadky, hledáme úkryt uvnitř domu. Nemá sklep. Podlahu jediné jakžtakž použitelné místnosti pokrývají boty, ukrajinské uniformy a obaly zdravotnického materiálu pro první pomoc. Problém je, že vysílačka nefunguje. Žádná. Rusové dnes vesnici kompletně ruší. Kouříme, bavíme se, co dál.

Mezitím pokračuje cesta kluků na pozice. Divočák zastavuje auto před točkou. Dnes v noci už takové štěstí nemá. Ještě než kluci vystoupí, přilétá první šiška. „Fuhch,“ zahučí to a Divočák skáče do příkopu. Kluci spěšně vyskakují a přes krátery klopýtají směrem k pásu zeleně, kudy se mají dostat k Rusákům. Auto je celé, Divočák sedá do auta a vrací se na velitelství. Tam očekává nás, ale je tam sám, spojení žádné.

Rusové kluky drtí vším, co si umíte představit. Granátomet, minomety, dělostřelectvo, kazetová munice. To vše se nepravidelně střídá v nepřetržité salvě výbuchů. Slyšíme to, ale nemáme žádnou šanci zjistit, co se děje.

Opět improvizujeme a rozhodneme se přesunout dvě posádky (remízky) od kluků. Je tam výšina, odtamtud snad „radějku“ (vysílačku) uslyšíme a dojezd bude stále dobrý.

Improvizují i kluci. Ani oni nemají žádné spojení. Nemůžou se vrátit, nemohou jít jako skupina ani vpřed. Takže se rozhodnou pokračovat v akci a roztáhnout se co nejvíc. Je tma a oni musí jít posádkou, kterou neznají, bez spojení. Jdou ve dvojičkách s pořádným rozestupem.

My vyjíždíme do posádky na kopci, ale čeká nás nemilé překvapení. Zatímco se rozednívá, zjišťujeme, že v posádce není kromě jedné díry od granátu žádný okop. Zato vedle nás pracuje naše artilerie. Záruka, že něco stoprocentně přiletí zpátky k nám. Ukrýváme se i se čtyřkolkami v roští a pokoušíme se navázat spojení.

Rusové tu mají brutální rušení, občas něco slyšíme a občas se s někým spojíme. V zásadě to ale funguje jako tichá pošta. Každá blindáž (bunkr) slyší kousek zprávy z vysílačky někoho jiného. Takže můžete požádat někoho, koho uslyšíte, aby předal vzkaz někomu, koho slyší on, ale vy ne.

Blindáže, které mají Starlink nebo jiné satelitní spojení, proto vysílačkami vůbec nekomunikují. Druhý důvod je, že vše, co řeknete do vysílačky, Rusové rozšifrují a slyší. Jenže komunikace po Starlinku nám teď nepomáhá, protože nevíme vůbec nic.

Zatímco přibližně dvě hodiny posloucháme brutální kanonádu, kterou se okupanti snaží ubít naše druhy, tak občas něco zaslechneme ve vysílačce.

Slyšíme „v boj“. To znamená, že kluci jsou někde u prvních Rusů. To potvrzuje i štěkání kulometu. Zároveň má teď začít pracovat naše artilerie a tank. Což se naštěstí skutečně děje a velitel brigády má u nás za to plusové body, protože ne vždy se tento slib stane, s nedostatkem munice, skutečností. Co čert nechce, slyšíme přijíždět tank. Tank, který má podpořit naše kluky, si vybírá pro odpaliště místo za našimi zády. Další záruka, že nám možná nebude křoví dneska stačit.

Tuhle zprávu zachytíme, i když není mířená nám: „Vynést…profesora“

Profesor je náš nejstatečnější bojovník. Člověk, který se vrací do boje i se střepinou v obličeji. Je to skutečný ukrajinský kyborg. Pokud nemůže chodit, je to zlé.

Okamžitě se snažíme zjistit, kde jsou a zda můžeme vyrazit.

Spojení je ale špatné. Později se dozvídáme, že kluci nás slyšeli, ale my je neslyšeli. Komunikujeme přes jinou blindáž, kde je naštěstí velitel rozvědky.

„Evak mínus, evak mínus,“ je jediné, co slyšíme. To znamená, že pro kluky nesmíme jezdit. Důvod chápeme. Do pásu stromů lítá vše, co rusové mají po ruce. Čeká nás bolestivé čekání. Čekáme, zda budeme moci jet vyzvednou raněné.

Tahle rána přišla bez varování. Žádné hvízdnutí nebo zahučení. Vidíte, jak se před vámi rozlítávají trosky, o setinu vteřiny si mozek uvědomuje zvuk. Rocky stojí, ani nestačí reagovat, Profesor padá k zemi. Další rána a ještě jedna. To už je i Rocky na zemi. „Hasik“, tedy granátomet, je svině. Přílety neslyšíte, ale střepiny jsou pěkně zákeřné. Pokud má střelec navádění z dronu, je to pro pěchotu zničující zbraň.

Rocky je skutečně tvrdý chlap. Přes obličej se táhne jizva jako památka z jednoho boje. Tam přišel o svého nejlepšího kamaráda. Snažil se mu ošetřit zranění na hrudi, když viděl z bezprostřední blízkosti, jak mu rozdrtila hlavu další střepina. Od té doby nosí do boje balistiku i na ramenou a krku. Teď se rozkoukává, Profesor křičí, že to dostal.

Rychle do úkrytu, skáčou do rozvaleného zákopu. Jsou jen asi sto metrů od Rusů. Profesor silně krvácí z ramene a cítí silnou bolest v noze. Bota i s chodidlem je propálená střepinou skrz naskrz. Rameno je taky děravé z obou stran. Ostatní kluci jsou kdesi za nima.

Profesor se zkouší přesunout, ale nejde to. Bolest je silnější. Ozývá se palba z ruského „pekače“. Střely z kulometu jim létají nad hlavou. Opět pracuje granátomet. Pideři je nepropustí. Musí zůstat v ukrytí.

Naštěstí má profesor vysílačku a může se domluvit s klukama na pozicích za sebou. Kromě nich jsou všichni zdraví, mají slušný úkryt. Až to půjde, zkusí za nimi proskočit. Zkouší se propojit s velením. Slyší, jak se zkoušíme domluvit na evakuaci i to, že to velení zamítne. Slyší naše dělostřelectvo i tank, který valí umlčovací palbu. To jim dá alespoň chvíli oddychu. Sice v krvi, ale přesto oddych.

Jarik s Koljou za nimi zkouší proskočit, ale nejde to. V pásu lesa je třicetimetrový otevřený úsek, který je třeba překonat. Přes ten teď živý neprojdete. Musí se čekat, krvácet a čekat.

Zatímco kluci zažívají peklo na pozicích, my řešíme, jak získat víc informací, abychom mohli provést evakuaci. Přes mizerný signál máme zprávu „evakuace mínus“ a že máme čekat. To je ale zoufale málo.

Bylo by super, kdybychom mohli kluky vyzvednout obrněncem. Evakuačním obrněncem. Potíž je, že ten teď mají v sousední brigádě. A co je zoufalejší, jeho řidič byl poslán kopat pozice vepředu, aby zastavil ruský postup. Další daň za opožděnou mobilizaci.

Slyšíme dále v posádce, někde na pozicích artilerie, běžící generátor. Logickou úvahou dedukujeme, že kde je generátor, bude i Starlink. Právě pro jeho fungování je třeba dobíjet občas baterie. Necháváme čtyřkolky ve křoví a jdeme s Valerou pěšky hledat pozici se Starlinkem. Projdeme pár set metrů a generátor ztichne. Za to se nám nad hlavu pověsí dron. Nejdřív jeden, pak druhý.

To je nepříjemnost. Vracíme se ke čtyřkolkám s nepořízenou. Další cigáro, čekání. Slyšíme zvuk, který nikdy slyšet nechcete. Bzučivý zvuk typický pro FPV kamikadze dron. Pomalinku se přibližuje a bohužel letí naším směrem. Velká rušička je na autě, tak zapínáme alespoň malou na čtyřkolce. To je tak padesát na padesát, že vůbec něco udělá. Bereme do ruky automaty, zalézáme hlouběji do křoví, očima pátráme po černé tečce na nebi. Asi sto metrů od nás zvuk najednou utichá. Není slyšet žádný výbuch, jen ticho. Kamikadze dron spadl. Důvod neznáme. Možná naše rušička, možná cizí, možná jen pilot vletěl do radio stínu nebo došla baterka. Jelikož ale nemáme žádnou díru, do které bychom skočili, tak nám je to jedno. Hlavně že je klid.

Čekáme a diskutujeme co dál. Jednoznačně musíme změnit lokaci. Tady sice občas slyšíme vysílačku a jsme blízko ke klukům, ale nemáme dost informací a z vysílačky je nezískáme. Jsme tu na ráně. Nechceme ale promeškat okno pro evakuaci.

S rozhodnutím nám pomůže ruský průzkumný Orlan, jehož motor z mopedu nám prozrazuje, že se na nás přiletěl podívat. Podívat se, co se stalo z kamikadze dronem, podívat se, co tu vyvádíme, odkud střílí dělostřelectvo.

Na možnost přesunu už se neptáme, prostě ji po vysílačce oznamujeme. Vracíme se na velitelství, odkud je to na evakuační bod asi dvacet minut.

Rocky sedí s Profesorem sám v zákopu. Desítky minut mlčky čekají, zda se k nim podaří klukům dostat. Nikdo nepřichází. Je to na nich. Teď jsou tu sami za sebe.

Profesor se nevzdává, zkouší chodit, ale nejde to. Nemůže se přidržovat rukou. Skákání po jedné v terénu taky nefunguje. Je pozdní dopoledne a teď už není na co čekat. Rocky bere profesora na záda a metr po metru překonává cestu k evakuačnímu bodu. Zbývají téměř dva kilometry. Kilometry, kdy může pokaždé něco přiletět.

Po nekonečných sto metrech si uvědomují, že takto to nedají. Dokonce ani Rocky nemá dost sil, aby takhle kamaráda odnesl. Zbývá jediná možnost. Oba si sundávají vesty. Někdo se pro ně vrátí později.

Zcela nechráněni překonávají nejnebezpečnější úsek. Rusové mají jiné starosti. Sami útočili na pozice vedlejší brigády a teď si lížou rány.

Rocky se dostane až k další blindáži, kde čekají naši kluci. Teprve tady dostane Profesor první provizorní ošetření. Je to jeho první akce od posledního zranění, kdy je rozstříleli kazetovou municí. Teď ho čeká další dlouhá hospitalizace. Ještě stále není vyhráno.

Na velitelství dostáváme konečně více informací. Čekáme, až se kluci přiblíží k točce. Zatím ještě nevíme, že nakonec budou muset ještě dál.

Konečně evakuace! Zapínáme rušičky. Dostáváme jasný pokyn „zarušit všechno“. Tedy i frekvence, na kterých lítáme my i Rusové. Teď jde o všechno.

Nasedá se, jede se.

Kluci nesou Profesora, střídají se, jdou přes mnoho pozic, které dnes drží jednotky TRO. Vidí a cítí zkázu a chaos, který tu panuje. Na pozicích leží středně i těžce ranění. Leží tu tři i více dnů. Nikdo je nemá odvahu odnést. Nikdo to ani nezkouší. Pach smrti je tu všudypřítomný. To ale není náš problém. My se musíme postarat o naše živé. Dostat ven naše, na víc nejsou síly ani odvaha. Štěstí nelze pokoušet do nekonečna.

Teď už se jede pod palbou. Minometné granáty dopadají na dráhu ještě dřív, než se k točce naše auto přiblíží. Kluci naštěstí vědí, co mají dělat. Proskakují postupně okopem blíž a blíž k vesnici. Sto metrů může dělat rozdíl mezi životem a smrtí. A taky že ano.

Potkáváme je u vraku ohořelého pickupu. Třicet metrů před nás dopadá další granát. Auto zasype hlína a kamení. I přes to kluci velmi opatrně nakládají Profesora na zadní sedadlo. Respekt k němu je neskutečný. Každá sekunda se vleče. Výbuch přerušuje zpomalený tok času. Zpátečka, otáčíme se, plynový pedál na podlaze. Tohle je poslední jízda auta před servisem. Auto poskakuje mezi krátery, první zatáčka, druhá, rozbité domy kolem všechny uklidňují. Poslední minometné granáty vedle auta. Jede se domů. Je poledne a my vykládáme profesora na med punktu. Tam jej ošetří mladé medičky, které pro raněné vždy najdou úsměv a slova útěchy. Profesor naštěstí neměl zasaženou žádnou tepnu, jinak by zřejmě nepřežil. Rozjíždíme se domů podat hlášení.

Na Donbase dnes vítězí odvaha. Hlavně odvaha a štěstí. Tam, kde dojde, Rusové prorazí. Abychom je zadrželi, potřebujeme techniku. Jedině tak vydržíme. Proto pro kluky potřebujeme upravené Hummery ve verzi Drozd a mobilní hnízdo pro práci se drony. Vaše tisícovka je to, co rozhoduje o úspěchu či neúspěchu na bojišti. A pokud jste dočetli až sem, je to evidentně i váš boj.

PŘISPĚT NA HNÍZDO A DROZDA

Díky, že s námi pomáháte dál.

P.S. Perun brzy přeruší svou bojovou činnost. Na Ukrajině zůstáváme, ale přesouváme se k jiné práci. Brzy představíme nástupnický projekt na podporu obránců a ukážeme více z míst, kde jsme nechali kus svého zdraví i života.

Hrdinům sláva.