Den, kdy padlo nebe

Vlastně už je to rutina, naši kluci z rozvědky musí suplovat vedlejší brigádu, která má těžké ztráty. Přes ně nám Rusové vpadnou do zad. Proto, bez ohledu na funkce, chodí všichni pomáhat držet jejich pozice, logistici, operátoři dronů, dokonce i řidiči obrněné techniky.

Zatímco jedna naše parta sedí na „spešce“, což je předsunutá pozice, tak velitel našeho ukrajinského týmu rozvědky dostává úkol střídat a pomáhat vyčerpaným velitelům na polním velitelství. Tedy velet úplně jiným lidem v jiné brigádě. V průběhu pobytu na pozici nám posílá S.O.S. žádost o pomoc v boji.

Zpráva je prostá: „Vezměte antidronovou pušku a přijeďte“.

Proč ne. Jedeme pušku otestovat a zjišťujeme, že nefunguje. Celý rok, odváděla skvělou práci, ale teď ani ťuk. Zřejmě se někde poškodila nárazem při cestě na pozici. Musíme ji poslat na opravu.

Takže improvizujeme a snímáme z auta velkou rušičku ve velikosti pořádného batohu. Vkusně ji maskujeme do staré krosny, do kapes balíme trochu jídla, maskovací sítě, antény, nabíječky. K tomu připravujeme do ruky powerwall, přenosnou desetikilovou baterku na dobíjení, protože tam kam jdeme už žádné generátory nejsou. Olda navíc bere Buldoka, malý granátomet i s municí, protože už je to hodně blízko k Rusům a ti se na nás chodí pravidelně podívat. Navíc je to místní miláček a když ho máte při sobě tak se vám lépe spí.

Zkoušíme, zda to půjde odnést. Jsme ověšení jako vánoční stromeček. Je jasné, že to bude náročné. Rovnou je nám jasné, že na ty pozice to doneseme jednou, zpátky zřejmě nikdy. Přesto jdeme do toho. Je to prostě potřeba. V noci vyrazíme.

Tři hodiny v noci, nádherná temná noc, štěkot psů. Přijíždíme na velitelství, tam sedí Lenka. Drobná Ukrajinka, která se stará o naše zdraví. Má noční službu u vysílačky. Zeď pokrytá monitory, na kterých běží desítky streamů vytváří hlučnou kulisu… Vypadá to, že je relativní klid.

Čekáme na odvoz, měl tu být ve tři. Přešlapujeme v temnotě ponořené ulici. Deset minut po třetí přichází. Jede se jeho autem. Třicet minut klidné jízdy po polích. Mezitím, a to se bohužel dozvídáme až po akci, se nás snaží kontaktovat Lenka. Na vysílačce nás bohužel nechytí a zprávu v telefonu si už nepřečteme, jsme offline. Zpráva je stručná, „akurátno, započal obstřel“ tedy opatrně, Rusové zahájili palbu dělostřelectvem.

Parkujeme na točce odkud musíme přes dva kilometry otevřeným terénem. Stavujeme se za Samurajem. Starší chlapík, který vypadá jako trpaslík ze Sněhurky, ale jeho práce to tu drží pohromadě. Ten zatím také o ničem neví, jen že se dole trochu střílí, a tak nás posílá na pozici kilometr dál s tím, že nás tam vyzvedne Saša a dovede nás dopředu na konkrétní pozici pro ukrytí rušičky. Připojuje se k nám ještě jeden kluk z pěchoty, a tak jdeme i s řidičem ve čtyřech. To je dost, ale i přes občasné výbuchy zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se k něčemu speciálnímu schylovalo.

Jdeme z mírného kopce. Přímo naproti je další táhlý kopec, takže vás Rusové vidí z daleka. To je jeden z největších problémů tohoto úseku. To a že jdete téměř kilometr a půl po otevřeném poli, kde je jen jeden rybník, pár keřů a jinak nic. Žádné krytí. Navíc naše pozice trčí v dolíku.

Pozice, kde máme čekat, je přesně před otevřeným úsekem. Kdyby s námi nešel kluk z pěchoty tak ji mineme. je nová, staré okopy už jsou prostřelené. Z jeho pohybů je jasné, že si máme pospíšit. Přikrčený ukazuje směrem do vchodu a rychle mizí. Uběhnou vteřiny a já zjišťuji, že jde o mělkou jámu, ve které si ani nekleknete, která je navíc z poloviny zaplněna zásobami vody. V tom slyším první hvízdnutí a do zad se mi navalí Olda, který do díry napůl skáče, napůl je odmrštěn tlakovou vlnou.

Je to jasný, viděli nás. Soukáme se přes balení vody dále do díry. Je to spíš mělký okop zakrytý nahoře poleny, která jsou probité mnoha střepinami z předchozích útoků dělostřelectva. Když si kleknete už máte hlavu nad úrovní země. Klekání ale není náš problém. Přilétají šišky, moc šišek.

Začal ruský útok na pozice, kam máme namířeno. Okupanti si vyhodnotili, že čtyři další borce na pozice prostě nepropustí a vše neprodyšně zamknou palbou artilerie. A činí tak se vší rozhodností.

Čekají nás čtyři hodiny, kdy můžeme s přestávkami jen ležet přilepeni doslova tělo na tělo a doufat, že další šiška, raketa z gradu, dron, nebo letecká puma nenajde nás.

Ležíme a slyšíme rány které dopadají prakticky všude kolem naší díry. Daří se nám v přestávkách alespoň natáhnout do jámy powerwall a další věci, které zůstaly poházené před vchodem.

Naši kluci dole se ale činí. Po rádiu slyšíme, že k naší předsunuté pozici lezou tři pideři. Zkouší na sebe navázat pozornost. Dalších asi deset okupantů se snaží nepozorovaně dostat na první pozice z druhého směru - po betonce. Když by prošli mohou zabrat celý první pás stromů, byl by z toho boj na blízko v zákopech.

Velitel naší rozvědky a velitel brigády ale organizují obranu. Slyšíme po vysílačce jasné a rozhodné rozkazy „hotovte se k boji“. Na klíčová místa staví kulomety, rozdělují palebné sektory na základě informací z dronů. Teď se nemluví v šifrách. Jen název pozice, nalevo, napravo, počet Rusů.

Jakmile je pěchota Rusů na dostřel, vyjíždějí jejich tanky. Cestu k našim pozicím si klestí dva ruské tanky. Daří se jim projet minovými poli, pálí po našich pozicích. Už jsou na betonce a jedou k nám. Střílí do pásů stromů před sebou. Tank nestřílí za jízdy vůbec přesně, jenže to je fuk. Pokud má trefit jen pás stromů, tak je jeho ničivá síla zničující. Cílem je hlavně aby naši nevystrčili hlavy, nemohli krýt kluky na prvních pozicích a okupanti mohli zabrat pozice.

Pomáhá šťastná náhoda. Jeden tank má nejspíš poruchu, nedokáže zatáčet, a tak přepadá z násypu a boří se do svahu. Mimochodem porucha není neobvyklá příčina vyřazení tanku. Vyskakuje z něj neuvěřitelné množství pěchoty, která se rozptyluje po poli.

Chaos panuje na obou stranách, hlavně tam, kde máte informace jen z vysílačky, a ty k vám nikdy nedoputují všechny. Rozhodujete se sám za sebe, bojujete za kluky, kteří jsou na vaší pozici. Druhý tank bohužel jede dál a pokračuje v útoku.

Mezitím střídáme sezení a ležení v jámě. Čas na těchto místech plyne zvláštním tempem. Jelikož většinu času nemůžeme sedět u vchodu a teprve se rozednívá tak tam panuje prakticky úplná tma. Měníme si baterky ve sluchátkách, snažíme se zabavit. Nemyslet na rachot venku. Občas slyšíme vysílačku, ale jinak je naší hlavní starostí poslouchat kdy něco letí tak blízko, že musíte zabořit hlavu co nejhlouběji do hlíny.

Vedle nás přijela z pravé strany naše houfnice. Z leva střílí náš minomet. Takže nám zpátky lítá úplně všechno, co Rusové mají. Za dobu útoku napočítáme přes patnáct leteckých pum, které nám přelétávají přímo nad hlavou. Část nese kazetovou munici - takzvané „Šariky“, malé stříbrné míčky, které zasypou pozice na úseku několika desítek metrů. Většina vybuchne okamžitě, část tam ale leží, protože selže a pak je to nebezpečná věcička na kterou můžete kdykoliv šlápnout.

Hlavní problém je ale stále s municí. Celkově napočítáme stejný počet výstřelů našeho minometu jako na nás hodí za stejný čas leteckých pum. Počet jejich dělostřeleckých granátů nelze spočítat.

Jeden granát nám dopadá přímo za hlavu. Jáma se zaplní kouřem a prachem. Cítíte pach, který nelze s ničím jiným zaměnit. Tohle bylo o vlásek. Tady jste naprostý nic, malinkatý střípek, který nemá nad svým osudem vůbec žádnou moc.

Druhý tank dostává zásah, zřejmě od naší artilerie. Vyskakují z něj pouze tři přeživší Rusové. Všichni ostatní umřeli. Tihle tři Rusové místo toho, aby utekli, tak zamíří přímo do našich pozic, kde obsazují prázdnou blindáž. Tohle vypadá na profíky. Ani ti se tak ale dřív nechovali. Jasně, jsou na drogách, ale i tak to svědčí o změně, která tu za půl roku bez munice proběhla. Bohužel zrovna v této aktuálně opuštěné blindáži má brigáda uložené zásoby protitankových min a munice na obranu našich pozic.

Organizuje se protiútok. Normální by bylo hodit jim tam granáty, nebo rovnou protitankovou minu, což taky náš velitel požaduje, ale pěchota to odmítá, protože by přišla o tak cenou munici. Místo toho se snaží Rusy přesvědčit, aby se vzdali.

Rusové se ale vzdát nehodlají. Tváří se, že se vzdají, ale v kritický okamžik nahází na kluky granáty. V krvi tam leží šest chlapů z naší pěchoty. Krycí palba, odtáhnout je do bezpečí. Pak ty šmejdy odpálit. Nakonec stejně nezbývá než vyhodit celou blindáž do vzduchu. Nezbylo z ní nic. Jen zázrakem všech šest kluků z naší pěchoty přežije až do večerní evakuace.

Tohle chování je teď pro Rusy typické. Vědí, že nemáme dostatek munice, a tak na nás najíždí na motorkách a na svých předních pozicích chodí klidně v tričku bez vesty. Vědí, že se k nim nedostaneme, vědí že na jednotlivce nestřílíme - alespoň většinou. Oproti loňskému roku, kdy na ně stačilo zařvat a utekli je to velký rozdíl. Snad se to změní s novým přísunem munice, ale je to faktor, který způsobil opožděné dodávky munice a nezahrnou ho žádné statistiky. Tohle se nenapraví za den.

Jakmile je útok odražen, což je ostatně devadesát procent všech útoků, tak nastává další fáze. Teď létají ruské kamikaze drony. Během boje jsme museli prozradit své pozice a oni teď čistí vše co dokážou najít. Zároveň nám to neumožňuje evakuovat raněné. Nechceme moc riskovat, a i močení probíhá vleže vedle vchodu do blindáže protože to bzučí nedaleko.

Říkáte si, že máte rušičku, jenže musíte přemýšlet mnohem komplexněji. První problém, že nám nad hlavou létají i naše drony a my nevíme který letí. Druhý faktor je, že velkou rušičku trvá, než zapojíte, najdete na ní pozici, musíte ji zamaskovat, nesmíte ji prozradit předčasně, jinak vás rozeberou. Hodně dalších faktorů, jako je vzdálenost, horizont atd.

Ne, tady se nám vyplatí vchod zakrýt větvemi, aby dron vybuchl ve vchodu a doufat, že se to nestane. Za vchod naházíme naše věci a vyskládáme balení vody. Mezitím zjišťujeme, že máme problém.

Jedním z lehce zraněných je i Olda. Jakmile opadne adrenalin tak začíná bělat, zvrací. Kontuze se podceňuje, ale pokud s ní máte fungovat několik dní na pozici, tak to není sranda.

Sedíme uvězněni v jámě a bavíme se o situaci na základně, na frontě, o tom, co dělat dál. Jeho nápad, že budeme pokračovat v misi až se situace uklidní zamítám když vidím jeho bledý obličej. Šance, že se jeho stav zhorší je dost velká a z dalších pozic ho už nedostaneme. Zatím to nevíme, ale je spousta raněných. Tady není dobré dělat ukvapená rozhodnutí. Nene, budeme se muset vrátit, a budeme se muset vrátit po svých. Mnohem dál, než zatím tušíme. Oznamujeme po vysílačce, že se stáhneme. V tomhle stavu tu další dva dny běhat po posádkách nebudeme.

Počítáme výbuchy kamikadze dronů a jakmile Rusové odlétají svých deset kousků tak je klid. Svítí sluníčko, dlouhé hodiny nezazní ani výstřel. Přichází Bob s jedním Kolumbijcem. Jdou pro vodu. Bob je Ukrajinec, který je tu až příliš dlouho. Helmu už nenosí. Po posádkách chodí jako by se nestřílelo. Kdyby se adrenalin měřil na promile, tak tenhle kluk už má permanentně aspoň trojku v žíle. A to vás bohužel nakonec zabije. Ptá se, zda jsem Polák, myslí si to podle akcentu. Když zdůrazním že jsem Čech tak pochvalně zamručí. „Nesnáším Poláky“ pronese nekompromisně. Do diskuze, proč tomu tak je, se raději nepouštíme.

Namísto toho zjišťujeme situaci dole. Dáme cigárko, on nám prozradí, kde jsou po cestě natažená lanka k minám. Lanka, o kterých nám nikdo neřekl. To se stává. Naštěstí jsme se nedostali k tomu, abychom je v noci našli. Počkáme až odejdou a pak se postupně stahujeme i my.

Každou reportáží se snažíme vyzdvihnout neznámé hrdiny válečné všednosti. Jedním z nich je Samuraj. Cestou zpět se opět stavujeme v jeho blindáži.

Je to starší pán, táhne mu na šedesátku. Neustále sedí vedle vysílačky a Stralinku a předává klukům vepředu informace o ruských dronech, pohybu vojáků i techniky. Bez něj by byli kluci dál prakticky slepí. Vedle blindáže je obrovská jáma z jeden a půl tunové letecké pumy. Stačilo pár metrů a už by tu nebyl. Půlka zákopu přestala existovat. Okraj kráteru nám teď poskytuje příjemné krytí.

Jeho život se odehrává na dvou metrech čtverečních. Stav jeho vědomí tady na pozici je na úrovni náměsíčnosti. Pokaždé polyká nějaké prášky, protože na to, aby se vyležel nemá prostor, a blindáže s vydýchaným vzduchem jsou semeništěm nemocí. Vypadá, že téměř neustále spí v sedě, ale jakmile slyší něco, co stojí za pozornost okamžitě sahá po vysílačce. Je to naprosto příšerný život. Bez něj by ale několikakilometrový úsek pracoval úplně po slepu. A bohužel za něj prakticky není náhrada.

Vždy je příjemné potkávat lidi jejichž práci tady normálně oceňujete jen podle hlasu na streamech a ve vysílačce. Velmi často jsou to starší pánové, kteří by tu dávno nemuseli být. A jejich odpověď je vždy téměř stejná „lepší my, než naše děti“ a z toho bychom si měli brát příklad.

Až z jeho blindáže si voláme odvoz. Bohužel v místě, kde nás ráno vysazovali, je dnes kráter. Řidiči se podařilo tak tak ujet. Nehodláme jeho život riskovat, dneska prostě nemáme štěstí. Půjdeme mu naproti.

Čekají nás další dva kilometry cesty, občas děláme pauzu na zvracení. V jednu chvíli vidíme, jak z pozic za námi létají směrem na naše pozice střely z granátometu. Lítá to z pozic, které máme údajně držet, respektive další brigáda. To je divné. Bohužel jsme o ně přišli během jiného ruského útoku, jen nám o tom nikdo neřekl a za pár dnů je budeme muset zkusit vybojovat zpět.

Po návratu na základnu se dozvídáme bilanci ruského útoku. Přesto, že nikdo přímo v poli nezemřel, tak máme 19 raněných. Z toho čtyři kluci byli zraněni těžce. Na úseku o pár kilometrech je to neuvěřitelné číslo, které rozhodně není běžné. Zranění se běžně počítají na jednotky. Svědčí o intenzitě útoku, do kterého jsme se přimotali. Ten útok měl jasný cíl a záměr. Přibližně po měsíci a půl téměř každodenních ruských výpadů se okupantům podařilo při mohutném výpadu tyto pozice dobýt. Stále je to stovky životů, desítky kusů techniky a asi čtyřicet motorek, které leží v poli.

Čeká je teď, stejně jako nás předtím, téměř kilometr a půl otevřeným terénem, který naše pěchota musela každý den překonávat. Je to opět úsek, který jim nedarujeme zadarmo.

Akce, kterou jsme zde popsali, nebyla zdaleka poslední, které jsme se zúčastnili. Přesto to byla akce, kdy jsme se rozhodli, že je čas to na předku zabalit. Ne až tak kvůli akci samotné, ale spíše pro celkové ztráty a opotřebení v naší jednotce. Ani jednou se nám nepodařilo pracovat alespoň šest měsíců bez zranění. Neustále někdo rotuje po nemocnicích a „plně“ bojeschopní jsou zpravidla jen ti, kteří se vrátili z léčení.

Ruská ruleta, kterou jsme na frontě hráli se dostala do fáze, kdy byla šance že to jednou nevyjde příliš vysoká. Více se tomu pověnujeme v samotném článku, kde to shrneme. Situace je vážná, posily žádné, míra opotřebení vysoká.

Míra opotřebení je také důvod proč kluci skutečně potřebují lepší vybavení a kvalitní podpůrné prostředky. Protože šance, že přežijí další výjezd na běžném autě, s horším vybavením je prostě pokaždé zase o kousek menší. Přesně proto chceme klukům pomoci získat ještě jednoho posledního obrněného Drozda pro pozemní akce. Stále tenčící se počty kvalitních bojovníků je potřeba kvalitněji chránit.

Abychom nekončili úplně negativně. Situace na frontě se od druhé poloviny května mírně zlepšuje. Nedostatek lidí částečně vykrývají nové dodávky munice, zbraní a techniky. Z řádků výše je ale patrné, jak křehká situace vlastně je. Bez pomoci zvenčí to dlouhodobě neudržíme. Je potřeba pomoci s výcvikem celých nových brigád, jejich vybavením a k tomu výcvik a vybavení lidí na doplnění aktuálních ztrát. Zatímco výcvik nových brigád probíhá, doplňování starých brigád je spíše přerozdělováním z jiných rovněž opotřebovaných jednotek. Není to nezvládnutelné, ale chce to ochotu postavit se nepříteli čelem a pomáhat.

Naopak jen s mírně zvýšenou pomocí se může karta začít velmi snadno obracet, což jsme ostatně již v minulosti viděli a vidíme to i nyní na charkovském úseku, kde malá změna vedla k rozdrcení útoku.

Na Ukrajině zůstáváme, máme rozpracovaných pár velmi zajímavých věcí, naše aktivní bojová část však končí. Zda napořád? To se uvidí podle situace.

Chcete-li se stát součástí příběhu, pomozte nám v kampani Skutečná cena svobody zde.