Na základně průzkumáků a boj o ruskou pozici

Přijíždíme na shromaždiště asi 20 minut cesty od základny. V této chvíli již přepínáme telefony do leteckého režimu. Pravidla jsou zde přísnější než u jiných jednotek. Víme, že nás někdo vyzvedne. Taky že jo, po půlhodině přejíždíme do blízké kavárny, kde se tísní asi 20 vojáků na 5 metrech čtverečních. Káva na stojáka, rychlé stisknutí ruky, venku studeně fouká, vyrážíme.

Základna je ze dvou stran obklopena ruskými pozicemi. Nejbližší ruské pozice máme asi 5 kilometrů. Odsud se vyráží na akce až do týlu nepřítele. Malá vesnička, mnohé z domů nesou stopy po ostřelování. Zůstávají zde již jen starousedlíci zvyklí na samozásobení.

Základnou je pro průzkumnou jednotku jeden z domů, který armáda dostala do užívání od majitele zdarma. Říkal jen „vyžeňte Rusáky pryč“ a to byla jediná podmínka. Ví, že jinak z domu nezbyde vůbec nic. Kromě zamaskovaného Starlinku pár desítek metrů od domu se nijak neliší od ostatních ještě nezbořených domů. Zabedněná okna, plíseň na zdech, škvoři v kuchyni, popraskané zdi, jak se hýbe zem od výbuchů.

Auta parkujeme odděleně, u domu jich musí být co nejméně, ideálně žádné, naši velkou Bestii proto ukrýváme pod zatím neolistěnou zahrádku z vinné révy pár set metrů od domu.

Uvnitř domku je slušně řečeno bordel. Kluci dům dostali teprve před pár dny a předtím už v něm nějaká jednotka evidentně žila. Chlapi přijeli z různých koutů světa, mluví se hlavně česky a anglicky, s místními ukrajinsky. Na rozdíl od jiných částí fronty zde i Ukrajinci mluví obstojnou angličtinou.

Mačkáme se, kde se dá, spíme v chodbičce, jsme tu navíc, soukromí minimální.

Večer se díváme, jak Russáci hází na naše pozice zápalnou munici. Později se dozvídáme, že tam jsou naši přátelé z předchozích misí, ti, kteří přežili bitvu o Soledar.

Život na frontě se hýbe tak jako ve všech armádách světa ve dvou fázích. Fáze čekání a fáze spěchání.

Když se čeká, dělají se běžné práce jako všude jinde. Přišli jsme na pomoc klukům, takže štípeme dříví (snad vydrží až do teplých dnů). Připravujeme kryt (sklep), odkud vynášíme hromady odpadu. Nacházíme ukrytou elektroniku a DVD s dětskými pohádkami, které kdysi majitel ukryl před Rusy. Kdysi tu žily děti, to vždy zamrazí. Předěláváme zatemnění oken, opravujeme dveře, vyklízíme garáž, připravujeme výstroj. Ta není nikdy dostatečně připravena.

Upřímně, dost to posouvá standardy, kluci do té doby ve volnu hlavně koukají na telefon a hrají hry. Z jiných misí jsou zvyklí na solidní zázemí a logistiku. Čekání jim ale pomalu končí, přijíždějí posily, dostávají první velký úkol. Začíná plánování, spěchání…

Jednotce průzkumáků velí energický Čech menšího vzrůstu, který plynule přechází z jednoho jazyka do druhého. Od vysílačky k telefonu, tabletu a k několika rozhovorům souběžně.

Plánování se neúčastníme, jezdí se na jinou lokaci štábu. Z toho, co zachytíme později, víme, že se zadání akce postupně mění - a to výrazně. Jelikož děláme zdravotnický backup, účastníme se závěrečného briefingu před akcí.

Úkolem je obsadit předsunutou pozici okupantů, kde je umístěná artilerie. Několik dní pozici sledují drony a pozorovatelé. Nahlášena máme dvě kulometná hnízda, okopy, improvizovanou sprchu, dělo.

Velkou nevýhodou akce je umístění v remízku uprostřed pole. Je tam potřeba dojít otevřeným polem, bez krytí a podpory. Stovky metrů v otevřeném terénu.

Naši kluci mají obsadit pozici, zajistit a vyčkat do příchodu pěchoty. Není to úplně typická práce pro průzkum, ale je potřeba to udělat. Dobrovolníků není mnoho.

Den před akcí se jde na cvičák. Potkáváme „šturmovou grupu“ která má po našich klucích převzít pozici. Cvičí se boj na blízko v zákopu. Tady už to není sranda, instruktoři nekompromisně střílí lidem před nohy, aby je připravili na nejhorší. Vědí, co dělají.

Večer po cvičení se ještě doplánovává, pak finální brífink. Rekapitulace, co má kdo dělat, mapky, volací znaky, pak se jde spát, nebo aspoň odpočívat, ne každý usne.

V noci nasedá tým pěti lidí do přistaveného vozu a odjíždí do tmy. Přidává se k nim další skupina zahraničních profíků doplněná o místní. Jede se po polňačkách, hlavní cesta je zaměřena - neprůjezdná.

Na domluveném místě s volacím znakem „Kábul“ skupina vyskakuje. Čeká je kilometr chůze a plazení bahnem. V noci pršelo.

Jakmile první skupina odjíždí vyrážíme s nočním viděním pro casevac. Evakuační vozidlo je naše 4×4, které přezdíváme láskyplně Bestie. V našem okolí to bouchá, některé dny je v noci vidět skoro jako ve dne.

Auto přistavujeme tak, abychom mohli během tří minut vyrazit. Prioritní ale bude naše bezpečnost - jako bychom jeli pro „cizí lidi“. Je to těžké ale musí to být. Je hluboká noc, takže i přesun auta bez světel je docela výzva.

Procházíme možné scénáře - nejhorší, nejpravděpodobnější. Počítáme i s variantou, že kluky budeme vyzvedat pod palbou. Připravujeme kulomet, RPG, granáty i ruční zbraně. Modlíme se, aby nic z toho nebylo potřeba. Nakonec jdeme na chvilku spát, víme, že akce potrvá 4-5 hodin když půjde hodně dobře. Potřebujeme být schopni táhnout raněné blátem pod palbou.

Budíme se po dvou hodinách, od kluků žádná zpráva. Ze směru, kde operují, slyšíme artilerii. Výbuchy se opakují. Venku začíná být světlo, ochladilo se, silně fouká. Probíráme další možný scénář, že kluci zůstanou uvězněni v poli až do další noci. To se při průzkumu stává.

Je dopoledne, kluci jsou zpět. Naštěstí jsme nemuseli vyjet. Akce byla úspěšná, všichni Rusové utekli nebo padli, naši bez zranění.

Teď se dozvídáme co se stalo.

Po úspěšném přiblížení se podařilo přesně zaměřit pozici okupantů. Nejdříve se podařilo přivolat dělostřeleckou podporu. Potom se do akce pustil tank s výbornou obsluhou. Trefil přesně doprostřed bunkru.

Pak nastoupili naši kluci, pomalu, opatrně, kontrolují, zda nejsou někde nastražené pasti. Vstupují do sítě okopů. Zjišťují, o kolik se dron mýlil. Pozice skřetů měly trojnásobné počty ve výzbroji.

Podařilo se získat dost výzbroje i údajů pro další práci. Taková věc jako nalezený papír, mobil, nebo vysílačka může být rozhodující pro další ofenzívu.

Klukům jsme akorát stihli dodělat teplé jídlo, takže se adrenalin mísí z euforií. Na téhle vlně jede člověk ještě několik hodin. Nejdřív jídlo, potom opět práce.

Prochází se, co se udělalo dobře, a co špatně. Nedostatků je vždy dost, jak v úpravě výstroje, komunikaci, pohybu. Tahle část je důležitá pro všechny, pomůže přežít klukům další akci. Vyráží už za pár dní.

Osobní poznatky:

Na tomto úseku fronty si vedeme relativně dobře, bez fosforu a kazetové munice by skřeti pravděpodobně nedokázali vůbec nic. Hodně tu pomáhá západní technika. Bohužel je to dost na udržení pozic a vyčerpávání protivníka, ne však na výraznější postup. Je to trochu frustrující. Kdo může, měl by zvážit, jak ještě může pomoci. Potřebujeme hlavně kvalitnější vybavení, optiku, dron s termovizí, není toho moc ale pomůže to hodně.

Za případnou podporu děkujeme.