Ozvěny z Jang-c’-ťiang: Jak Amerika a izolacionismus dláždí cestu globálnímu konfliktu

Oficiálním cílem transakce je zabránit eskalaci napětí. Tento akt zdrženlivosti však vysílá do Tokia, Berlína a Říma mrazivě jasný signál: Spojené státy nejsou ochotny rázně vojensky odpovědět na přímé útoky proti svým zájmům. Dnes se historikové shodují, že rozhodnější postoj k agresi mohl tehdy odvrátit katastrofu druhé světové války.

Právě incident Panay a následná politika ústupků a transakcí slouží jako kritické východisko pro pochopení, jak vnímaná slabost může povzbudit agresory. Bohužel se z některých chyb nedokážeme poučit a o století později opět buší na dveře americký izolacionismus a s ním hrozba globálního konfliktu.

Není to poprvé co Ameriku uchvátil slogan „America First“. Ve 30. letech minulého století byly Spojené státy hluboce poznamenány traumatem z první světové války a drtivými dopady Velké hospodářské krize, což vedlo k silnému příklonu k izolacionismu. Veřejné mínění, ovlivněné varováním George Washingtona před „zahraničními pletkami“, bylo dále utvrzeno odhaleními Nyeova výboru (1934–1936). Ten poukázal na enormní zisky bankéřů a zbrojařských koncernů, tzv. „obchodníků se smrtí“, z předchozí války. Senátor Gerald Nye tehdy pregnantně prohlásil, že válka a příprava na ni „není otázkou národní cti a národní obrany, ale otázkou zisku pro několik málo vyvolených“. Tento rozšířený sentiment vyústil v přijetí série Zákonů o neutralitě, počínaje rokem 1935, které striktně omezovaly schopnost USA poskytovat pomoc válčícím stranám, bez ohledu na to, kdo byl agresor a kdo oběť.

Nejvýraznější organizací prosazující izolacionismus se stal America First Committee, založený v roce 1940. Jeho prominentním mluvčím byl slavný letec Charles Lindbergh, který neúnavně argumentoval, že americká bezpečnost spočívá v soustředění se na obranu vlastní polokoule.

Důsledky této politiky na sebe nenechaly dlouho čekat. Japonská invaze do Mandžuska v roce 1931 se setkala pouze s tzv. Stimsonovou doktrínou, která sice deklarovala neuznání území získaného agresí, avšak bez jakýchkoli reálných sankcí či vojenské akce. Když Mussoliniho Itálie v roce 1935 napadla Etiopii, USA uplatnily Zákony o neutralitě, ale odmítly se připojit k sankcím Společnosti národů. Německá remilitarizace Porýní (1936), anšlus Rakouska (1938) a Mnichovská dohoda, která obětovala Československo (1938), vyvolaly ve Washingtonu sice znepokojení a slovní odsouzení, ale žádnou konkrétní akci, která by agresory odradila. Naopak Americká administrativa otevřeně deklarovala, že se do situace nebude vměšovat. Každý takový krok, či jeho absence, vysílaly agresorům jasný signál: demokratické mocnosti nejsou ochotny riskovat válku. Tuto neblahou zkušenost později reflektoval John F. Kennedy slovy: „30. léta… nás naučila jasnou lekci: agresivní chování, pokud je ponecháno bez kontroly a bez odporu, nakonec vede k válce“.

Navzdory převládajícímu izolacionismu se však ozývaly i varovné hlasy. Prezident Franklin D. Roosevelt se postupně snažil americkou veřejnost vzdělávat o rostoucích hrozbách. Jeho „Karanténní projev“ z 5. října 1937 přirovnal mezinárodní agresi k nakažlivé nemoci, proti níž se musí mírumilovné národy spojit. Také ministr zahraničí Cordell Hull dlouhodobě prosazoval mezinárodní spolupráci a odsuzoval bezpráví. Novinářka Dorothy Thompson naléhala, že mír „musí být vytvořen, aby mohl být udržen“, a Winston Churchill, tehdy ještě ne britský premiér, opakovaně varoval před nebezpečím nacistického Německa. Teprve drtivé události, jako pád Francie v roce 1940, donutily USA k postupné změně kurzu, která vyústila v Zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) z března 1941. Amerika se stala „arzenálem demokracie“, ale pro miliony obětí již bylo pozdě.

Přenesme se do současnosti: Washington D.C., květen 2025. Spojené státy, opět pod vedením prezidenta Donalda Trumpa, čelí situaci, která v mnohém připomíná kritická 30. léta. Doktrína „Amerika na prvním místě“, jež definovala jeho první funkční období, nyní nachází oporu v detailním strategickém plánu známém jako Projekt 2025. Tento obsáhlý dokument, vypracovaný kontroverzním konzervativním think-tankem Heritage Foundation ve spolupráci s dalšími organizacemi, navrhuje nic menšího než „radikální restrukturalizaci výkonné moci“. Jeho cílem je dramatické posílení prezidentské kontroly nad administrativou, redukce některých federálních agentur, včetně těch s klíčovou rolí v zahraniční politice jako USAID, a celkové přeorientování americké politiky s drtivým důrazem na úzce definované národní zájmy. Dopady na mezinárodní scénu jsou již patrné: zpochybňování aliančních závazků, preference bilaterálních dohod před multilateralismem a hluboký skepticismus vůči mezinárodní pomoci, která by podle Projektu 2025 mohla být výrazně omezena.

Vztahy s NATO, po desetiletí pilířem transatlantické bezpečnosti, jsou vystaveny další zkoušce. Pokračuje, a dokonce sílí, tlak na evropské spojence, aby navýšili své obranné výdaje, přičemž se objevují návrhy na zavedení tzv. „pětiprocentní doktríny“, tedy požadavku, aby každý členský stát NATO vynakládal na obranu 5 % svého HDP. Analytici varují, že takovéto maximalistické požadavky mohou sloužit jako záminka k redukci amerického angažmá v Alianci, nebo dokonce k odchodu USA, pokud by nebyly splněny. Tato přetrvávající nejistota oslabuje soudržnost NATO a podkopává důvěru spojenců v americké bezpečnostní záruky, což je obzvláště nebezpečné tváří v tvář pokračující ruské agresi.

Spojené státy již za první Trumpovy administrativy odstoupily od několika klíčových mezinárodních smluv, jako byla Pařížská dohoda o změně klimatu, Íránská jaderná dohoda (JCPOA) či Smlouva o otevřeném nebi. Současná administrativa v tomto trendu pokračuje a postup eskaluje, což dále narušuje mezinárodní spolupráci a zpochybňuje spolehlivost USA jako partnera při udržování mezinárodních norem. Projekt 2025 navíc explicitně zpochybňuje financování a podporu OSN a jejích agentur, včetně Světové zdravotnické organizace (WHO), což by mohlo mít vážné dopady na globální řešení krizí.

Postoj k válce na Ukrajině je dalším znepokojivým indikátorem. Již během prvního funkčního období Donalda Trumpa došlo k nechvalně známému zadržování vojenské pomoci Ukrajině, které bylo spojováno s požadavky (vydíráním) na vyšetřování politických oponentů a vyústilo v rozsáhlé vyšetřování.

Nyní prezident Trump opakovaně prohlašuje, že by válku na Ukrajině ukončil „do 24 hodin“. Co takový mír znamená vidíme nyní každý den. Je to nátlak na Ukrajinu, aby přistoupila na ruské podmínky, včetně rozsáhlých územních ústupků a nulová reakce na vzrůstající agresi útočníka. Takový přístup nejen fatálně podkopává suverenitu Ukrajiny, ale dále povzbuzuje ruské imperiální ambice a vysílá nebezpečný signál dalším autoritářským režimům, včetně Číny.

Paralelně s oslabováním tradičních aliancí pokračuje administrativa v politice přímé, personalizované diplomacie s autoritářskými vůdci. Ačkoli setkání s Kim Čong-unem během prvního období nepřinesla kýžený průlom v denuklearizaci Severní Koreje a snahy o zlepšení vztahů s Ruskem probíhaly navzdory jeho pokračujícímu agresivnímu chování, tento styl diplomacie založený na osobních vztazích přetrvává. Kritici varují, že takovéto summity mohou spíše legitimizovat diktátory a vnášet zmatek mezi spojence, než aby vedly k reálným a udržitelným řešením. Nepředvídatelnost americké zahraniční politiky se tak stává klíčovým faktorem globální nestability s dalekosáhlými dopady, které přetrvají dekády.

Závěry plynoucí z historické analýzy a sledování současných trendů jsou neúprosné a hluboce znepokojivé. Americká neangažovanost, váhavost či jednostrannost mají prokazatelně negativní dopady na globální stabilitu. Ve 30. letech minulého století izolacionismus a politika appeasementu nejenže nezabránily druhé světové válce, ale pravděpodobně ji pomohly uspíšit a učinit ji ještě ničivější tím, že povzbudily agresory. Současná globální situace, kdy Rusko vede brutální válku na Ukrajině a ohrožuje další evropské státy, a kdy další autoritářské režimy testují hranice mezinárodního práva, vyžaduje silné a jednotné transatlantické odhodlání. Slova litevského politika Andriuse Kubiliuse, který varoval před opakováním chyb 30. let, kdy Západ „neinvestoval do potřeby zastavit Hitlera hned na začátku“, jsou dnes aktuálnější než kdy jindy.

Zpochybňování aliančních závazků a transakční přístup k mezinárodním vztahům vedou k erozi důvěry spojenců a mohou je nutit k hledání vlastních, potenciálně destabilizujících bezpečnostních řešení. To vytváří mocenské vakuum, které jsou revizionistické mocnosti připraveny rychle zaplnit.

Pokud Spojené státy rezignují na svou roli garanta mezinárodního řádu založeného na pravidlech, roste riziko, že tento řád bude nahrazen právem silnějšího. S neochotou demokratického světa bránit svobodu roste apetit diktatur ji potlačovat.

Spojené státy, podobně jako ve 30. letech minulého století, stojí na kritické dějinné křižovatce. Rozhodnutí, zda se aktivně postavit narůstajícím globálním hrozbám, posilovat spojenectví a bránit mezinárodní právo, nebo se stáhnout do iluzorní bezpečnosti izolace, bude mít dalekosáhlé důsledky pro celý svět. Historie nám nedává jednoduché návody, ale poskytuje neocenitelná varování.

Přesto, navzdory všem znepokojivým paralelám, není důvod k beznaději. Lekce z minulosti, jakkoli bolestné, mohou osvětlit cestu vpřed, pokud jsme ochotni se z nich poučit. Odhodlání, jednota a strategická prozíravost demokratických národů, vedených Spojenými státy, které si jsou vědomy své odpovědnosti, mohou zvrátit negativní trendy. Řešení existují, pokud se najde politická vůle a odvaha čelit realitě bez iluzí.

Tento boj o budoucnost není předem ztracen. Je v rukou těch, kdo věří ve svobodu, demokracii a spravedlivý mezinárodní řád, aby zajistili, že tragédie minulosti se nebudou opakovat.

Naši budoucnost máme ve svých rukách. Každý může pro svou budoucnost něco udělat. Každý může ovlivnit osudy lidí. Třeba tím, že pomůže těm, na které tíha diktátorských režimů a brutalita války dopadá nejvíce.

Pomáhejte dál! Ještě nás čeká hodně práce.

Třeba zde, těm nejzranitelnějším: https://donio.cz/pomozte-vybavit-podzemni-skoly-a-kryty

P.S. Kredit za námět patří Patronům.