Pekelné Vánoce v lese serebrjanském

Tato reportáž nekončí happy endem. Na konci máme padlé a těžce raněné ve vlastních řadách. Z pozice, kde Rusové padali jako mouchy každý den, zbydou jen trosky. Reportáž věnujeme britskému kolegovi, který z této pozice sám zachránil ukrajinského kolegu, ale on takové štěstí neměl.

Poznámka: Reportáž je pro svou délku vícedílná. Jména jsou upravena.

Po opuštění Vuhledaru nastalo období smutného loučení. Zatímco malá vesnička, která nám byla téměř dva roky domovem odolávala až do 23. listopadu, brigáda se kterou jsme tu válčili dostala rozkaz chránit břehy u Chersonu. Na nás zbylo stáhnout zbytky vybavení. S klukama z rozvědky Černých Zaporožců jsme byli úplně poslední auta, která opouštěla úsek Vuhledaru.

Zatímco se dvěma roky bojů oslabená 72. brigáda dává do kupy a připravuje na nové úkoly, my jsme spustili operaci Bobr a přesunuli se do Serebrajnského lesa za našimi kamarády z 53. brigády. Ta prošla tvrdými boji o Avdijivku, New York a teď dostala za úkol nahradit brigádu Azov v pekelných lesech okolí Lymanu - Serebrjanském lese. Potřebuje každou volnou ruku.

Pokud byste chtěli natáčet Záhadu blair wich, nenajdete lepší místo. Kdysi obřím přírodním parkem plným života se již válka prohnala třikrát. Zůstala jen poušť - válečná poušť.

Důvod, proč stojíme v malé chýši a jsme ochotni nechat na sebe střílet v úplně cizím prostředí, je Paša a jeho zástup Ivanovič. Velitel jednotky sniperů s kterými jsme prošlápávali posádky pod Vuhledarem. Nikdo tu dnes není tak soustředěný a organizovaný jako on.

Má proto důvod. Už nechce žádné mrtvé.

V těžkých bojích u Avdijivky kryli ustupující armádu. Z kdysi početné jednotky přežilo jen pár lidí. Paša většinu ztrát zažil na vlastní kůži. Na monitoru sledoval živě jak mu Rusové vraždí Kaťu - nejlepší sniperku jakou Ukrajina měla. Sám je vozil na pozici, sám vytahoval raněné a padlé. Nedává to na sobě znát, ale podle rozkazů je vidět, že je tím hluboce poznamenaný. Jak sám říká, na základě toho „přijali řešení“ jak budou dál pracovat.

„Tohle není Vuhledar“, začíná s popisem prostředí ve kterém budeme za pár dní riskovat krk. „Není to ani Avdijivka.“

„Je to písek.“

„Les a písek.“

„Teda byl to les.“

Stručně a věcně vysvětluje jaké má toto prostředí rizika a výhody.

Písek pohltí většinu kinetické energie z výbuchů a velkou část střepin. Zároveň takto vznikají hluboké jámy, kam můžete vždy skočit. A jámy jsou úplně všude.

Nevýhodou jemného písku je pohyb automobilů a techniky. Pokud zastavíte na špatném místě tak už nevyjedete. Musíte zastavit na mírném kopečku, abyste se trochu rozjeli, pak už nezastavovat. A samozřejmě se tu pořádně nezakopete. Pohodlné blindáže metry pod zemí tu prostě nevykopete. Jeden přílet z minometu a celý okop se sesype.

Dalším faktorem je les. Teda to co z něj zbylo. Zčernalé polámané pahýly kam oko dohlédne. Nejezdí tu mc techniky, ale hlavně se tu obtížně létá FPV kamikaze drony. Ne že by tu nelétaly, ale s Avdiivkou nebo Vuhledarem se to nedá srovnat. Také pro dronové navigátory artilerie je to peklo. Žádný orientační bod.

Rusové to samozřejmě řeší - po rusku. Namísto jedné minometné šišky na vás pošlou „paket gradů“. Tedy zasypou celý kvadrant raketami z gradů. A jak sami brzy poznáme, s raketami nešetří.

Pokud po vás střílí v autě, padají všude stromy, a ty padají skoro pokaždé. Proto musíte mít vždy v autě „benzopilu“ (česky motorová pila). Ne jednu, ale ideálně rovnou dvě. Také musíte jezdit vždy ve dvou, protože velký strom v jednom prostě rychle nerozřežete a neodvalíte. Pokud po vás dál pálí a nemůžete ani vycouvat, musíte odepsat auto a utéct do lesa, hledat starý okop, kterých je tu spousta.

Zároveň terén pro obě strany přináší ještě jedno skryté nebezpečí.

Snadno se ztratíte. Pokud se ztratíte, dost pravděpodobně zemřete. Stačí jeden přílet minometu, skočíte do jámy, a když se vyhrabete nevidíte nikoho, nemáte žádný orientační bod. Jelikož tu máme Rusy ze dvou stran, k pozicím jdete kilometry s drony nad hlavou, udržet směr je opravdu těžké. Pokud se ztratíte je jediná šance - spojit se s někým vysílačkou, vyhodit poblíž dýmovnici a doufat že vás dokážou najít a navést zpět včas.

A pak jsou tu miny, doslova moře min. Nástrojem Rusů jak nás terorizovat je zasypávání malými minami „motýlky“. Z počátku je dobře vidíte, ale stačí pár výbuchů a ukryje je písek. Málokdy vás taková mina zabije, ale zmrzačí vás spolehlivě. Chodit tu po tmě je skutečně extrémně rizikové.

Po popisu prostředí Paša pokračuje s popisem naší práce.

„Našim úkolem je vést pěchotu a pomáhat pěchotě bránit pozice.“

„Přijali jsme takové řešení, že za poslední dva měsíce nemáme nikoho 200 a Rusové mají ztráty téměř každý den.“

„Tady neděláme šturmy, nikam se necpeme, bráníme pozici. Zbytečně neriskujeme.“

„Vaším úkolem je v první řadě přežít - zachránit svůj život. Na druhém místě je bránit pozici. Na třetím je zabíjet Rusy.“

Důrazně nás upozorňuje, že je to přesně v tomto pořadí.

Načež hrdě dodává, že všichni mobilizovaní nováčci už mají na kontě Rusa, což jim zvedá sebevědomí a pomáhá přežít. Za dva měsíce neměli ztrátu, jen zraněné.

„Rusové přijdou. Stoprocentně vám tu vlezou klidně až do zákopu. Chodí po lese, motají se, vůbec neví kde jsou.“

Pochvaluje si, že už je zima a prší. Les nonstop nehoří. V létě jste ani nevěděli, zda vás tráví plynem nebo jenom hoří. Je zajímavé, že ohořelé stromy dokáží hořet stále znovu a znovu.

Nejnebezpečnější část každé mise je infil a exfil. Tedy příjezd na točku - místo kde vyskočíte z auta a kilometry dlouhá cesta s těžkým batohem až na pozici vzdálenou tři sta padesát metrů od Rusů. Existuje jen malé časově okno, kdy máte slušnou šanci relativně bezpečně projít. Cesta na pozici je ale příliš dlouhá.

Následuje popis toho, co nás čeká, kdo a kdy půjde na pozici. Řeší se hlavně jazykové bariéry. Máme tu kluky, co Ukrajinsky neumí, a tak se musí tým poskládat tak, aby alespoň jeden Ukrajinec ovládal angličtinu a jeden z našich ukrajinštinu. Je to pro ně složitější, ale jdou do toho. Jednak protože skutečně potřebují pomoc, za druhé po boku většiny z nás již bojovali v minulosti. I v nouzi je to hlavně o důvěře.

Kluci s kterými máme jít na pozici patří k pestré paletě Ukrajinců z celé země. Velkou část tvoří mobilizovaní. Tempo ale určují veteráni. Je tu malý nevýrazný kluk (říkejme mu třeba Alex), s plachým pohledem zapíchnutým do země. Ale zdání klame, bojuje už od roku 2017, opakovaně byl raněn, okupantů složil nepočítaně. Ulice Volnovachy bránili v pouhých patnácti lidech. Nejhorší pro něj byl Bachmut. U Bachmutu nadrogovaní Wagnerovci padali jeden přes druhého a ostatní jako zombie pokračovali dál.

Rekordmany v počtu dní na těchto pozicích jsou ale nováčci. Potkáváme kluka, který se zrovna vrátil, je mladý, zrovna volá mámě. Už ale stihl zešedivět. Prošel ohněm. Na pozici byl šílených 36 dní.

Velitelům se nelze divit. Je jasné, proč vytěžují nováčky. Na střídání potřebujete několik lidí, kteří mají slušnou pravděpodobnost, že budou raněni. Většina zranění je při střídání - bohužel to nakonec sami potvrdíme nejhorším možným způsobem.

Nasadit posledních pár kluků, které znáte roky, mají největší zkušenosti, a máte k nim silné pouto, je těžké rozhodnutí. Proto velitelé často volí nasazení nových tváří, které je nebudou tak bolet. Zkušenější je na pozici většinou jeden, ostatní především hasí vážné problémy. Dlouhé doby na pozicích jsou spíše výjimka, ale zaznívají i počty jako 14-17 dní. I to je extrémní.

My chodíme na pozice na několik nocí, tak jak to má být, protože prakticky nespíte. Vlastně se za to před klukama z pěchoty stydíme. Jenže i tohle je tady na úplném předku velká pomoc. Znamená to, že několik z nich může být pár dní v teple, najíst se, vyspat se, dát si horkou sprchu. Běžné věci, které jsou pro ně po návratu jako zázrak.

Přes pontonový most jedeme zpět na naši základnu, připravit si zbraně, termovize, vyspat se. Brzy vyrážíme na první misi v Serebrjanském lese. Za pár týdnů Rus pontonový most zničí. Minou nás o pouhých 15 minut. Teď však ještě slouží.

Chcete pokračování?

Chcete abychom v naší práci pokračovali?

Tak se staňte naším Bobrem Dobrem a podpořte naši vánoční OPERACI BOBR. Kluci vážně pomoc potřebují.

2. část po naplnění dalšího milníku. Sledujte nás tady nebo na Twitteru.