Proč skončila bitva o Vuhledar

O chvíli později slyšíme výbuch KABU, který dopadl na naše pozice o pár kilometrů vedle. To letadlo hluboko v týlu nám hlásí ještě jednu věc - máme v obraně zásadní díry. A to není jediný problém.

I když se zpráva o dobytí města Vuhledar objevila teprve nedávno, jeho opuštění už byla delší dobu hotová věc. Pevnost, která vzdorovala ze všech nejdéle, byla chráněna 72. brigádou Černých Zaporožců. Nejdéle sloužící brigádou bez rotace. Městská pevnost byla opuštěna po tom, co se jejich pozice podařilo Rusům obejít přes díry v obraně sousední brigády.

Již od května jsme nemohli zveřejnit prakticky žádnou zprávu z tohoto úseku fronty, protože i sebemenší informace by mohla uspíšit pád města a způsobit fatální prolomení obranných linií, které byly teprve ve výstavbě. A upřímně, nic než špatné zprávy jsme neměli.

Pod městem Vuhledar se odehrály jedny z největších tankových bitev této války. Vylámala si na něm zuby ruská námořní pěchota i jednotky Storm-Z, což byly šturmové jednotky postavené na způsob Wagnerovy armády.

Jedna událost vede ke druhé a událost, která městu Vuhledar zlomila vaz, se začala psát již v závěru roku 2023. Nejdříve padla Mariinka, jejíž sutiny bránila neuvěřitelně dlouho a statečně 95. brigáda.

Pak se ruský tlak přesunul na vesnici Novomychalivku, která vydržela odolávat několik měsíců. Když z vesnice nezbylo nic než sutiny, tak se Rus začal tlačit do prostoru v polích pod vesnicí. A byla to jatka.

Hlavním opěrným bodem se stala pro Rusy malá a analytiky prakticky nepovšimnutá vesnička Solodke. Tu okupanti proměnili v pevnost, podzemí tam provrtali jako ementál a díky sítím nataženým přes ulici a výkonným rušičkám byla vesnice nedostupná i pro naše piloty dronů.

Malá vsuvka: Určitě si pamatujete, že Avdiivku se podařilo dobýt i díky vykopání tunelu a využití odpadní stoky. Moc se ale nemluví o tom, kolik ruských tunelů se podařilo zničit. Ve stylu první světové se pokoušeli podkopat i pole směrem na Vuhledar a na dalších místech.

Do malinké vesnice Solodke pak Rusové naváželi každý týden dva kamiony plné čerstvých posil, aby jejich maso zčernalo a shnilo v ukrajinských polích. Kdybychom měli dost munice, pevnost jim zničíme, jenže my mohli střílet jen na potvrzené viditelné cíle, a mezi ty se vojáci ukrytí někde pod zemí jednoduše nepočítají.

Nakonec Rusové našli slabé místo, které drželi naši přátelé ze 48. brigády. Setrvalým tlakem a kombinací „masných“ útoků a hromadných útoků s pomocí těžké techniky a silného bombardování se jim dařilo týden po týdnu postupovat.

Dokonce byli schopni nechat tanky ničit v řadě za sebou na polích jen proto, aby se pod nimi mohla zakopat pěchota. Tak dokázali překonávat i kritické úseky polí a dostat se na opěrné body, které byly jinak téměř nedostupné.

Brigáda tak byla postupně naředěna až na dvojnásobně širokém úseku. A navíc nesmírně brutálním. Na pozice jste museli jít kilometry z kopce, kde vás celou dobu viděli Rusové jako na dlani. Byla to místa, kde se na evakuaci čekalo celý den, a statisticky jste nevydrželi více než čtyři cesty na pozici. Pak jste byli raněni. Obzvlášť v jednom remízku, pásu stromů mezi poli, kterému tu říkají Posádka, mizely doslova celé bataliony. Vydržel měsíc a byl nahrazen. Lidé tam doslova přicházeli o rozum a lidskost tu šla stranou. Pokud nebyl raněný nebo mrtvý voják z vaší party, prostě jste prošli okolo. Museli jste se skutečně soustředit jen na svůj úkol a svoje lidi.

Zlomovým bodem bylo dosažení silnice mezi Konstantinivkou a Vuhledarem. Ne až tak kvůli logistice, tudy se dávno nejezdilo, ale kvůli důležitým opěrným bodům, za kterými nebylo jak se dál bránit. Jakmile toto nastalo, začala se potichu vyklízet velitelská stanoviště v síti bunkrů mezi 1. a 3. uhelnou šachtou u Vuhledaru. Ty se za dva roky sice Rusům podařilo díky masivnímu ostřelování a KABům zničit na povrchu, ale betonové podzemní prostory odolávaly.

Problém ale je, že pokud posunete velitelské stanoviště, z logiky věci se vám bude hůř vést obrana. Na druhou stranu obsazením nezlikvidovaného velitelského postu by Rus dostal naprosto zásadní informace. Jakmile tedy byly vyklizené a zaminované hlavní štábní bunkry, nebylo moc šancí město dlouho udržet.

Rozhodně ne s počtem materiálu a lidí, kteří nám ještě zůstali. Městská pevnost se postupně vyklidila a dokonce se i předstíral rádiový ruch, aby to vypadalo, že je ve městě více lidí. Řadu pozic střežili již jen duchové a to poměrně dlouhou dobu.

Rusové tak vstupovali do prakticky „prázdného“ města s nezbytným minimem vojenské osádky. Proto také postup skrz město byl u Rusů tak rychlý.

Po opuštění pevnosti se na internetu objevily zprávy o tom, že bylo stažení špatně provedené, že byly těžké ztráty a část stahujících se lidí ponechána svému osudu. To ale není úplná pravda. Z již předchozích odstavců je patrné, že stažení bylo dlouhodobě plánované a že se podařilo jej udržet v informačním embargu.

Bohužel, došlo k vyzrazení informace o plánované rotaci 72. brigády (nějaký mamlas na TikToku to potřeboval rozebírat) a tak se rotace zrušila a stažení nepodpořila žádná nová brigáda. Kluci, kteří město drželi, museli provést stažení samostatně.

To tvrdě dopadlo na pěchotu, která měla krýt závěrečný ústup. Úkol byl svěřen odvážným dobrovolníkům, kteří brigádu přišli podpořit jen před pár týdny, a kteří tu s instruktory z rozvědky procházeli výcvikem.

Jestli myslíte, že pěchota dostane informace o tom, že se bude stahovat s předstihem, tak se pletete. Všichni to tak nějak tuší, ale říci, kdy k rotaci dojde, jim velení s předstihem prozradit nemůže a ani to neví, protože to závisí také na útoku protivníka.

V boji v ulicích, bez možnosti komunikace, protože tu vám Rusové přeruší, pak zákonitě přijdou zmatky a navíc vám prostě střílí do zad. Nacvičit stažení do týlu dokáže speciální komando, ale nejde nacvičit v tomto rozsahu. Přesto se téměř všem podařilo stáhnout.

Bohužel se podařilo Rusům části ustupujících obránců nadejít a postavit palebná postavení u hřbitova (na obrázku vyznačeno lebkou). Tři remízky vedle hřbitova byly již více než rok a půl jedinou přístupovou komunikací. Ty navíc končily uprostřed pole.

Došlo k zásahu poslední evakuační kolony a kdo zůstal, ten se remízky stahoval pěšky. Z rozstříleného BVP vytáhli kluci raněné a osleplé kolegy. Ty pak Žeňa poslal s částí lidí před sebou a zůstal vzadu, aby spálil poslední neobsazený velitelský post. To byla poslední skupina obránců Vuhledaru, která se dostala pryč. I s raněnými šli pěšky až k Bohovialence.

Bohužel, pár vojáků zůstalo ve městě různě ve sklepích, kde se buď ukryli, nebo čekali na rozkazy, které jim už neměl kdo předat. Zajatce tam Rusové postříleli.

Bitva o Vuhledar tak po více než 2 letech skončila. Jeho držení pozbylo smyslu obsazením šachet. To, že tento moment nastane, se vědělo více než pět měsíců, které jsme využili k budování nové obranné linie.

I přes to, že 72. brigáda Černých Zaporožců zničila jednu z šachet a stáhla vše, co bylo jen možné, okupanti získali strategicky významné město, které leží na výšinách. Navíc v blízkosti fronty nebylo možné vytvořit novou masivní linii obrany a první nová slušnější linie obrany se tak nachází až za údolím s říčkou Sukhi Yaly a je tedy jisté, že Rusové dál, i přes ztráty, budou postupovat 10 km údolím, do kterého mají z Vuhledaru perfektní výhled.

Pokusí se uzavřít kotel kolem logistického uzle Kurachove a určitě otestují možnost prorazit směrem na západ na Zaporoží, kde by potřebovali obejít sveřepé obránce jižní fronty. Pravděpodobně zkusí prorazit až trochu dál západně cca 10 km od Vuhledaru, aby obchvatem obklíčili větší část dobře připravené obrany pevnosti Kurachove.

Zkouší využít nestabilní obranu a prolétat bombardéry více do týlu. Což se jim bohužel daří a jejich údery KABy jsou proto mnohem přesnější. Vypouští diverzní skupiny, které hledají klíčové cíle pro další postup. Bohužel Rusům diverzanti a kolaboranti většinou hlásí prodejny potravin, kde tak umírají bez rozdílu jak vojáci, tak civilisté. Jíst totiž musí každý.

Černí Zaporožci, bojovníci 72. mechanizované brigády, se statečně bijí od prvních dnů bitvy o Kyjev. Více než dva roky bez rotace bránili pevnost Vuhledar. Jsou tak nejdéle sloužící brigádou na jednom úseku. Nyní dostávají po dlouhé době posily, aby mohli obnovit svoje stavy a žádají o pomoc s obnovou vybavení. Čekají je totiž nové nelehké úkoly.

Stále ještě mají některé české tanky z prvních dodávek, při obraně těžkých úseků ale přišli o spoustu lidí a výstroje. Rádi bychom pomohli obnovit jeden batalion.

POMOZTE OBNOVIT SÍLY DO DALŠÍHO BOJE >>