Do týlu nepřítele

Z bunkru, který jsme si sami vykopali v hlíně v remízcích mezi poli vyrážíme v šesti lidech. Dva Ukrajinci a čtyři kluci, kteří přijeli chránit Evropu z celého světa. Kanaďan, Brit, Američan a jeden Čech. Pod námi se rozkládá údolí s říčkou, které je jedna velká šedá zóna. Je léto a tak je ukryté za hustým závojem místní vegetace. Protější svah, ten již patří Rusům. Vesnice v údolí - tu již okupují také. Začali ji obsazovat před několika týdny. Ve stejnou dobu, kdy jsme na pozice dorazili i my. Zatím Rusů není dost, aby šli dál a jejich obrana je řídká. Bohužel ani my na tom nejsme nejlépe, chybí technika i lidi. Situace není pod kontrolou ani na jedné straně. Náš úkol je najít bezpečnou cestu do údolí a vymyslet způsob jak přerušit zásobování vesnice. Náš plán je zničit techniku, která zásobuje okupanty. Zkusíme proto zaminovat cestu, kterou vozí každý den posily a zásoby.

Vyrážíme každý den, tehdy ještě i v noci bez nočního vidění. Prakticky ani na chvilku nejdeme normální chůzí. Krytí vysokou trávou a křovím se pomalu plížíme kupředu. Realita je taková, že většinu času klečíme nebo ležíme ve vegetaci a posloucháme, pozorujeme. Vpředu se plazí náš „sapér“ pyrotechnik. Výborný chlapík z Kanady, který přesně podle učebnice centimetr po centimetru prozkoumává terén před sebou dlouhým bodákem. Projde dvacet centimetrů před sebou, nadzvedne se na loktech a posune se o kousek dál. Nejdeme rovně, ale cik cak, takže je cesta mnohem delší. Takto si pomalinku hledáme cestu k silnici dole v údolí. Mimochodem takto bylo potřeba vyčistit všechny remízky, které držíme. Zatímco pyrotechnik hledá cestu je naší prací prostě nebýt vidět. Dobře zamaskovaní kryjeme Kanaďanovi záda. Za správného větru slyšíme Rusáky někde z úkrytů před námi.

Konečně jsme dole u vesnice. Musíme ji obejít, ale na konci remízku je starý kravín. Z budov stojí jen jedna jediná. Připravujeme se na akci. Každý neseme jednu, někdo i dvě miny. Znamená to 8 až 16 kilo nákladu navíc. Postupně je přenášíme dolu ze svahu. Poponesem, odpočinem, nasloucháme. Občas nad námi přelétá dron, ale vegetace tu je ještě tak hustá že můžeme pracovat i přes den.

Největší riziko je pro nás, že narazíme na hlídku v momentě, kdy budeme ve vesnici na otevřeném terénu. Polní cesta, kterou potřebujeme zaminovat je za kravínem, když se plazíš vidět nejsi, ale je to otevřená plocha.

Opět hodiny ležíme, nasloucháme. Štěkot psů v noci prozrazuje, kde se pohybují okupanti. Termovizí pročesáváme okolí a snažíme se najít stopy po lidské činnosti. U jedné budovy tak odhalíme auto, které má ještě horký motor. Tomu je třeba se vyhnout.

Plížením vpřed obcházíme vesnici. Teď už ale spěcháme. Na dlouhé stání a naslouchání není čas ani prostor. U cesty je vysoká tráva, takže můžete pracovat v kleče, všechny smysly pracují na 120 %. Není to zvuk přijíždějícího auta? Neletí dron? Snažíte se najít jámu do které můžete minu položit a zasypat zeminou. Polní lopatka není v tomhle případě velký pomocník. Vyježděné koleje jsou pěkně tvrdé a upěchované. Každý zvuk, který vydáte při hrabání jámy, vám připadá tisíckrát zesílený a jste strachy bez sebe. Zamaskovat, rychlá kontrola že nikde nic neleží, rychle pryč.

Vracíme se zpět a vysílačkou hlásíme našim, že se vracíme. Střelba do vlastních je v takové situaci bohužel docela častá a opakovaně se nám stalo že nás naše pěchota nepoznala a spustila palbu. Přicházíte ze směru od nepřítele. Musíte se tedy dvakrát ujistit, že pěchota ví, že jdete. Jestli něco nechcete tak skočit do vlastního okopu a vystrašit kluky tak že vás zastřelí.

Skáčeme do okopu a vychutnáváme si snídani. Člověk čeká, že hned něco pojede a vybuchne, ale takhle to bohužel nefunguje. Výbuchy přicházejí mnohem později. Důležité ale je, že přicházejí. Rusové přicházejí o dodávku se zásobami a poškozujeme BVP. To je výsledek dlouhé operace. Prošlapané cesty nám ale sloužili několik měsíců při budování pozic.

Rusové nás nakonec udolali a dnes vesnici drží celou. Akce jako tato jim ale ukazují, že tahle země jim nepatří, nikdy jim patřit nebude. Nikde nejsou v bezpečí. Nakonec je unavíme a oni odejdou.

Remízky, které nás ukrývaly, již téměř neexistují. Existují z nich jen pahýly a jámy. Při nesčetných útocích si s námi Rusové několikrát vyměnili pozice. V polích tu leží torza těl Rusáka i našich kluků, které není jak odnést. Zaminováno je takovým způsobem, že nikdo neví, kde jsou miny naše a kde jejich. Dronů je tolik, že šance že se někam proplížíte se limitně blíží nule.

Na Ukrajině jsme nyní mnohem více odkázáni na aktivní obranu. Obrovská převaha Rusů na nebi nám dělá obrovské potíže při pokusech dostat se dopředu. Den za dnem z nás po kousíčkách ukrajují. Stále častěji se dělají výjezdy na podporu pěchoty na konkrétních místech pod útokem. Již se nejezdí džípy, musíme se chránit pancířem.

Právě za tím účelem jsme spustili první a poslední projekt tohoto roku SKUTEČNÁ CENA SVOBODY. Ve spolupráci se Státní tiskárnou cenin jsme vytvořili pět tisíc unikátních pamětních listů v podobě bankovky. Pokud je pořídíte, tak z výtěžku pořídíme kvalitní obrněnou techniku vybavenou pro specifické úkoly, které nás na bojišti čekají. Každý kus techniky je vybaven systémem na detekci dronů a jejich rušení. Šance na to, že nás dron nezasáhne se zvyšuje až na 70 %. Ve spolupráci s námi je budou používat stateční ukrajinští obránci, kteří chrání východní hranice Evropy před Mordorem.

Věříme, že společně zastavíme vrahy, kteří klepou na naše hranice a neštítí se vraždit, loupit a znásilňovat. Díky vaší investici do pamětní bankovky můžeme pořídit obrněnou techniku ze soukromých sbírek. Brzy očekávejte další příběhy, které jsou připomínkou, jaká je skutečná cena svobody.

Ukažte Putinovi, že se v nás spletl. Že se nepodvolíme a nezapomínáme.

Na našem Twitteru a Facebooku bude článek opět doplněn o krátká videa.