Článek
Jak jste se od medicíny dostala k psychoterapii?
Chtěla jsem pracovat s člověkem v celku – nejen s diagnózou. Psychosomatika a psychoterapie se pro mě přirozeně propojily. Na psychoterapii je navíc skvělé to, že k ní můžete dospět po různě klikatých profesních cestách, na kterých nasbíráte spoustu nejrůznějších zkušeností. Mne zajímala psychosomatika a paliativa, ale nakonec jsem skončila u psychoterapie.
MUDr. Lucia Grepl Bauerová
V individuální terapii pracujete i s klienty 60+. Jak vypadá „seniorská terapie“?
Bývá zpravidla krátkodobá – často jen několik setkání, typicky do deseti. Limit, na který narážíme nejčastěji, je úzkost provázející práci na změně. Změna pohledu na život je v tomto věku náročná. Když nabídnete nový rámec, může se „rozsypat“ realita, kterou klienti dosud žili – a bez zázemí je těžké tento přechod unést. Mnozí senioři totiž nemají dost „zdrojů“. Žijí sami, chybí jim podpůrné sociální vazby a na proces změny tak zůstávají sami.
S jakými tématy přicházejí nejčastěji?
Velmi často je vstupní branou tělo. Přicházejí kvůli somatickým obtížím, hlavně kvůli problémům se spánkem. Když se ale spolu podíváme hlouběji, vycházejí na povrch další témata – ztráta sociálních vazeb a osamělost, vztah ke smrtelnosti, který se zdá být stále aktuálnější, a hlavně otázka po smyslu a náplni života.
Odchod do důchodu přináší významné změny v životě a je tedy náročné se s nimi vyrovnat a najít, kudy jít dál?
Krátká odpověď zní: ano, odchod do důchodu je velká životní přestavba, která může přinášet ztrátu struktury, rolí, sociálních vazeb i každodenního smyslu. Mnoho lidí popisuje moment, kdy se celoživotní „až“, ve kterém žili (až dostuduju, až děti odrostou, až splatím hypotéku…), náhle změní v „už“, a pak právě přichází otázka „Co dál?“
Běžná představa „konečně si odpočinu“ vydrží týdny, někdy měsíce. Pak se ukáže, že s odchodem z práce mizí každodenní rytmus i spontánní sociální kontakt; přibývá ticha a nejistoty, jak dny naplnit. Navíc důchod není nějaká krátká epizoda, ale možná ta nejdelší etapa života. Nejde ani tak o hledání nové náplně života a smyslu, ale o jejich aktivní vytváření.
Jak to s klienty řešíte konkrétně?
Nechávám zaznít jednoduchou otázku: Co budete dělat dalších třicet let? Zkoumáme, co dávalo smysl dřív a jak z toho postavit novou, každodenní praxi. Prakticky to znamená společně zjišťovaat, co může dávat hlavu a patu „tady a teď“, nejlépe něco, co jde dělat denně.
Někdo naváže na celoživotní péči o druhé. Zapojí se do dobrovolnické činnosti, podporuje třeba jiné seniory nebo hlídá děti v sousedství. Jiný si dovolí splnit dávný sen – třeba pořídit si psa a chodit s ním na cvičák. Důležité je otevřít pohled do budoucnosti, který se odchodem do důchodu zúžil, a vrátit do všedních dní konkrétní, žitelný smysl.
Mladší senioři jsou také často sevřeni v pečujících povinnostech. Mají ještě rodiče, děti, vnoučata…
Mnozí senioři kolem šedesátky jsou doslova „šunkou v sendviči“. Na jedné straně pečují o své velmi staré rodiče (v rodinách dnes nebývají výjimkou čtyři generace), na druhé straně od nich jejich dospělé děti očekávají „klasické babičkovské“ hlídání vnoučat. Do toho přicházejí vlastní zdravotní limity a společenský tlak, jak má správná péče vypadat („správná babička“ přeci kvůli vnoučatům zruší vlastní program).
Výsledkem bývá chronické vyčerpání, pocit viny i konflikty v rodině. Často navíc nejde o týdny, ale o roky souběžné péče — někdy i o partnerovy rodiče. Ženy, které samy nemají rodinu bývají péčí „pověřeny“ jako první.
V takové situaci se těžko hledá vlastní smysl a prostor pro sebe; proto v terapii dáváme důraz na sdílení povinností, vyjednávání hranic a hledání reálné podpory, aby v tom pečující nezůstávali sami.
Jak si senioři nacházejí terapii? Jaké v tom vidíte bariéry?
Bariér je víc. První je určitě fyzická dostupnost – dojíždět někam pravidelně bývá obtížné. Navíc online terapii tato generace často považuje spíš za náhražku.
Pak určitě peníze. Pravidelná terapie, byť i jednou za tři týdny, je v důchodovém rozpočtu znát.
A do třetice je tu stigma, kdy senior, který je materiálně zabezpečený, má pocit, že by mu nic chybět nemělo, když navíc už nemusí chodit do práce.
Proto mnoho seniorních klientů sahá po telefonických linkách důvěry: oproti terapii jsou bezbariérové, dostupné odkudkoli a zdarma. V praxi se pak z části volajících stávají „kartotékoví“ klienti a linka je často jejich jediný sociální kontakt.
Co by seniorskou péči posunulo?
Umím si představit terénní psychoterapii – analogii paliativních týmů, které za klienty jezdí domů. Pro mnohé by to byla jediná realistická cesta. Rozvoj takových služeb ale naráží na skutečnosti, že psychoterapie nemá v sociálních službách své stálé místo a její úhrada závisí na množství nejistých proměnných.
Na druhou stranu v současnosti „dorůstá“ nová generace seniorů, pro které je používání digitálních technologií již běžnou součástí života. To může otevřít dveře dostupnější online podpoře. I tak ale platí, že bez systémového ukotvení a stabilního financování sociálních služeb zůstane velká část potřeb nenaplněná.
Co může psychoterapie seniorům dát?
Vidím tu tři věci. Je to bezpečný lidský kontakt, který v životě často chybí. Širší úhel pohledu ukazující možnost volby – otevření dveří, o kterých dosud klient třeba ani netušil, že tam jsou. A hlavně naději.
-------------------------------------------------------------------
MUDr. Lucia Grepl Bauerová je psychoterapeutka se zaměřením na psychosomatiku. Vystudovala všeobecné lékařství (LF UP, 1997), prochází pětiletým výcvikem ve strategické a systemické psychoterapii a hypnoterapii, prošla výcvikem v krizové intervenci, rodinného poradenství a řadou kurzů práce s traumatem. Působí v Centru Aithér a v soukromé praxi, dlouhodobě se věnuje také seniorům a neformálně pečujícím. Je členkou České asociace pro psychoterapii, Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP a České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP.
Zdroje:
