Článek
V literatuře se dočteme, že psychoterapie je „léčebné působení psychologickými prostředky“. Co to ale znamená v praxi? Požádali jsme kolegyni, psychoterapeutku, psycholožku a členku České asociace pro psychoterapii, Ivanu Ballovou, aby nám jeden takový začátek a průběh terapie ve své praxi popsala.
Psychoterapeutická péče může začínat různě. Já pracuji především s dospělými klienty. Většinou si mne najdou na internetu, třeba na webu České asociace pro psychoterapii, které jsem členkou a která garantuje mou psychoterapeutickou kvalifikaci.
Jako příklad si vezměme klientku, říkejme jí třeba paní Eva.
Napsala mi s tím, že by si chtěla domluvit „alespoň zkušebně jedno sezení“. Tak jsme si ho naplánovaly a za pár týdnů jsme se setkaly. Přišla paní kolem padesátky, prakticky a nenápadně oblečená, v obličeji plachý pohled.
Hned ze začátku sezení jsem se jí zeptala, jestli má už s psychoterapií zkušenost. Odpověděla, že ještě ne. A že vlastně vůbec neví, jestli má u mě v pracovně sedět. Že jestli si ty potíže, které má, jen nenamlouvá.
Jak jsme se postupně ponořovaly do rozhovoru, paní Eva opatrně nastiňovala svou situaci – má dvě děti v pubertálním věku, manžela, který pracuje pro firmu na druhé straně zeměkoule (takže pracuje online a hlavně v noci a úplně se doma míjejí), rodiče jsou rozvedení a paní Eva se stará o každého zvlášť. Sama pracuje na plný úvazek jako účetní a zbylý čas věnuje domácnosti.
Už před pár lety si všimla, že funguje tak nějak jako robot. Když to zmínila kolegyni v práci, dozvěděla se, že se nemá divit, že všechny ženy po padesátce to tak mají. A že má být ráda, že zatím nemá zdravotní problémy.
Podobně reagovala i její matka – proč si stěžuje? Vždyť ve srovnání s ní se má luxusně. Jenže paní Eva měla čím dál větší problémy se spánkem až už skoro spát přestala. Měla pocit, že si večer jen lehne a ráno vstane a odpočinek žádný.
Zjišťovala, že ji už nic nebaví.
Zkusily jsme spolu formulovat, co by vlastně od terapie potřebovala, a na konci sezení jsme si stanovily cíl: „zjistit, jestli má nárok na něco víc, než co zažívá“.
Klientce jsem doporučila, aby si vzala tolik času, na rozmyšlení, kolik potřebuje, a dá mi vědět, zda by chtěla pokračovat. Po pár týdnech se mi ozvala, že to zkusit chce.
A tak začala psychoterapie, která trvala tři roky.
Paní Eva na našich sezeních zažívala, že ji někdo opravdu vnímá, že někomu záleží na tom, aby se jí dařilo dobře. Podporovala jsem ji, aby mi říkala, co bych mohla udělat, aby se na terapii cítila co nejbezpečněji.
Paní Eva si postupně začala uvědomovat, že se vlastně celý život jen o někoho starala. Už i jako malá se starala o své rodiče spíš jako jejich matka než dcera – radila jim, uklízela, naslouchala jejich trápením, cítila se za ně zodpovědná. Stejnou roli převzala i ve vztahu k manželovi a samozřejmě k dětem.
Zkusily jsme se více zaměřit na emoce. Hlavně na těch šest základních – radost, smutek, strach, hněv, překvapení a odpor. Paní Eva si uvědomila, že už roky necítila třeba hněv či radost a vlastně snad ani neví, jak vypadají.
Díky společné práci jsme vybudovaly bezpečný vztah, ve kterém se paní Eva cítila stále více přijatá. Zažívala na psychoterapii, že ji nesoudím, že se jí nesnažím poradit, co by měla dělat a vysvětlit jí, že to teď tedy vlastně dělá špatně.
Paní Eva si připustila, že na jejím životě záleží. Že to, co cítí, nemá právo nikdo soudit. Že má nárok žít tak, jak chce. A že je zodpovědná za mnohem méně věcí než si, kvůli tomu, co znala z dětství, myslela.
Při našem povídání se dostalo i na to nepříjemné, co paní Evě život přinesl. V bezpečí terapeutické pracovny si mohla konečně dovolit oplakat hluboké ztráty, které v sobě nesla. Do jejího života začala vstupovat naděje a lehkost.
A co si paní Eva z terapie odnesla? Když jsme se dohodly, že je na čase terapii ukončit, bilancovaly jsme a hodnotily průběh terapie. Pro paní Evu bylo zásadní, že jí psychoterapie pomohla vnímat samu sebe se stejným respektem a laskavostí, které dávala druhým.
----------------------------------------------------------------
Mgr. Ivana Ballová je psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala jednooborové magisterské studium psychologie v Bratislavě, absolvovala sedmiletý výcvik v gestalt modalitě u Gestalt Studia, výcvik v psychoterapii traumatu, roční kurz mindfulness-based kognitivní terapie, výcvik v terapii s těžce depresivními a suicidálními klienty a mnohé další kurzy a workshopy. Zaměřuje se zejména na psychoterapii vývojového traumatu v dlouhodobé psychoterapeutické práci a na práci s expaty v Praze. Je členkou České asociace pro psychoterapii, České psychedelické společnosti, založila Lucemburskou asociaci pro gestalt psychoterapii a téměř 15 let žila a měla svou praxi v Lucembursku. Už 6 let žije v Praze.
zdroje: www.czap.cz
Kratochvíl, S. (2017). Základy psychoterapie.
