Článek
Některé věci vznikají krůček po krůčku a některé myšlenky se zrodí náhle. A tak tomu bylo i s nápadem uspořádat konferenci o etice v psychoterapii. Kolegy Milana Stiburka a Petra Odstrčila, podle jejich vlastních slov, jednou v hospodě napadlo udělat takovou malou, intimní konferenci, spíše jen popovídání „u ohně“. O tom, jak dělat dobré věci pro naše klienty, pro lidi vůbec, a hlavně pro psychoterapeuty a psychoterapeutky. Když budeme totiž dělat dobré věci pro sebe, je větší šance, že budeme dělat dobré věci i pro ostatní.
To bylo začátkem roku 2024. Nápad pak zrál a nabýval na objemu… a na přelomu ledna a února 2025 jsme v České asociaci pro psychoterapii uspořádali hybridní konferenci, které se zúčastnilo na 250 psychoterapeutek a psychoterapeutů ze všech koutů republiky.
Program byl vskutku nabitý. Úvod obstarala prezidentka Evropské asociace pro psychoterapii, Irena Bezić, která zasadila diskusi o etice do širšího rámce.
Následovaly krátké vstupy rýsující naše diskusní „hřiště“ o tom, proč je potřeba se etikou zabývat, jak etika reaguje na společenské změny a jak s etickými aspekty psychoterapeutického působení pracujeme v asociaci.
A pak už se naplno rozběhly diskusní bloky, které udržely pozornost účastníků až do druhého dne do večera. Jejich témata ukázala, že etické přemýšlení se prolíná napříč oblastmi psychoterapeutické práce.
Popsat všechny zajímavé momenty by významně překročilo možnosti těchto řádek. Tak alespoň několik myšlenek z úvodních prezentací…
Etika a měnící se společnost
Miloš Mauer ve svém vstupu o proměnách etiky v kontextu společenských změn básnicky přirovnal etiku k plamínku svíčky, který je nestálý a v poryvech větru snadno zhasne, když ho ale podržíme blízko srdci, hřeje a rozptyluje temnotu.
Popsal vývoj etiky v psychoterapii, která prošla mnoha fázemi. Od divokých začátků, kdy se hranice příliš neřešily až po institucionalizovanou etiku etických kodexů a etických kolegií, což vyústilo v napětí mezi etikou individuální a kolektivní.
Kolektivní, institucionalizovaná etika je jistě důležitá. Výzkumy ukazují, že máme jako lidé obecně tendenci „trochu podvádět“, například proto, abychom si zachovali dobrý sebeobraz.
Institucí stanovená pravidla nám sice pomáhají udržet směr, osobní zodpovědnost ale nahradit nemohou. Jak říká ekonom a filosof Tomáš Sedláček, žijeme v době „morálního exoskeletu“, kdy nám společnost umožňuje dělat dobrá rozhodnutí s malými osobními náklady. Uveďme Sedláčkův příklad opuštěného dítěte na ulici – nákladem morálního jednání je v roce 2025 jeden telefonát, před pár set lety tomu bylo hodně jinak. Náš systém je rychlý a efektivní, ale zároveň nás může přímé odpovědnosti poněkud zbavovat.
Etika žitá v praxi je proto složitá, a málokdy černobílá a etické kodexy mají své limity. Jsou často formální a právnické, a ne vždy reflektují skutečně etické chování. Miloš Mauer uzavřetl tím, že hranice mají smysl jen tehdy, když chrání něco podstatného.
Etický retardér
V dalším vstupu přirovnal kolega Jan Roubal etiku k retardéru, který zpomaluje, zdržuje, ale i chrání před přehlédnutím důležitých věcí. Dává čas zpřítomnit se a citlivě zvážit každý krok, neboť v psychoterapii jde často o drobná, nenápadná rozhodnutí tady a teď.
Každé gesto, otázka nebo mlčení, každé „hm“ v terapii je malým etickým rozhodnutím. Které téma upřednostnit? Jak podpořit klientovu autonomii, aniž bychom ho nechali bloudit? Etika nás nutí zastavit se, vnímat a nechat věci ukázat v novém světle.
Právě díky tomuto „etickému zpomalení“ můžeme v terapii spatřit věci, které by nám v rychlosti unikly. Můžeme zahlédnout třetí cestu – nečekané řešení – a tímto zpomalením otevíráme prostor pro hlubší důvěru, proměnu a skutečnou lidskou blízkost.
Etická reflexe
Podobný moment zdůraznila i prezidentka Evropské asociace pro psychoterapii Irena Bezić, když ukázala, že etika v psychoterapii není jen o dodržování pravidel zapsaných v kodexech, ale o živé reflexi.
Jde o neustálé zkoumání toho, co děláme, proč to děláme, a jak naše rozhodnutí ovlivňují klienta i nás samotné. Tento proces je hluboce osobní a vyžaduje poctivost vůči vlastním omezením a slepým místům.
V každém setkání se otevírá prostor pro jemná rozhodnutí, která mohou posunout terapii jiným směrem. Reflexe zde funguje jako kompas, který nám pomáhá neztratit směr v dynamice terapeutického vztahu.
Jako klíčovou hodnotu pak vidí uvědomění si naší společné zranitelnosti. Terapeut i klient vstupují do prostoru, kde nejsou jasné odpovědi a kde nelze vždy předem určit správnou cestu. Právě tato sdílená nejistota však může být základem skutečné důvěry. Reflexe zároveň tento vztah chrání – pomáhá nám zpomalit, rozpoznat vlastní limity a udržet terapeutický prostor bezpečný a respektující pro obě strany.
Závěrem
Konference Etika v psychoterapii přinesla množství inspirativních myšlenek, jejichž výčet by zabral sto takových článků. O to se tu pokoušet ale nebudeme. Místo toho děkujeme všem, kdo se stali součástí našeho etického prostoru – za otevřenost, sdílení a energii, kterou přinesli.
Konference sice začala jako nápad u piva, díky nadšení a spolupráci se z ní ale stalo něco mnohem většího. Odnášíme si nejen inspiraci, ale také důvěru v to, že i malé kroky mají svůj význam. A kdo ví – třeba jednou zase zasedneme kolem pomyslného ohně a budeme pokračovat tam, kde jsme skončili.
Zdroje:
