Článek
Psychoterapie je setkání dvou lidí v prostoru, kde neznámé, skryté a nevyslovené často hraje zásadní roli. Jak trefně popisuje psychoanalytik Lewis Aron ve své knize Setkání myslí: „Terapeut někdy mívá úzkost, že klient na další setkání nepřijde. Domnívám se, že opak je pravdou. Máme strach, že přijde a znovu budeme oba čelit pohledu do Neznáma.“
Etika v psychoterapii není jednoduchý soubor pravidel, která by stačilo dodržovat jako dopravní značky na silnici. Jde o neustálý a komplexní proces hledání rovnováhy mezi tím, co je správné, co je možné a co je lidsky únosné. A právě v této složitosti spočívá jedno z hlavních nedorozumění ohledně role České asociace pro psychoterapii.
Co můžeme – a co nemůžeme
Asociace, ačkoliv sdružuje odborníky v oboru, nemá stejnou moc jako soudy či regulační úřady. Jsme spolek – nic víc, nic méně.
Naše možnosti jsou omezeny zákonem a našimi vnitřními dohodami. Pokud si například klient stěžuje na terapeutku, můžeme situaci prošetřit, můžeme vést rozhovory, můžeme přijmout vnitřní opatření…
Co ale nemůžeme?
Nemůžeme bez souhlasu terapeutky sdělovat třetím stranám detaily o tom, jak jsme postupovali. Nemůžeme vynášet soudy, které by měly právní váhu. A nemůžeme suplovat roli úřadů.
Tato realita je pro mnoho lidí překvapivá a někdy i frustrující. Klient, který se cítí poškozený, přirozeně očekává jasné vymezení a nápravu. Když se však dozví, že nemůžeme zveřejnit detaily o tom, jak jsme s terapeutkou situaci řešili, může to vyvolat pocit bezmoci nebo dokonce nedůvěru v celý systém.
Stejně tak členové naší asociace mohou mít nerealistická očekávání o tom, jakou moc by etická komise měla mít.
Jak dál?
Zkušenosti, které jsme v uplynulých letech nasbírali, nás vedly k vytvoření nezávislého etického panelu. Ten má dostatek členů, aby mohl pracovat efektivně, navzájem se podporovat a zároveň si zachovat kritický odstup. Má také přístup k supervizím a odpovídající finanční zázemí. Naším cílem není budovat instituci, která rozdává tresty, ale komunitu, která se neustále učí a zlepšuje.
Etika v psychoterapii je křehká půda – plná složitých emocí a náročných rozhodnutí. Jsme na ní však společně a naším úkolem není jen hledat odpovědi, ale také být si vědomi vlastních limitů. Protože i když nemůžeme suplovat roli soudů, můžeme usilovat o to, aby etická reflexe v našem oboru zůstala živá a autentická.
A co s vážnými pochybeními?
Jsou situace, kdy etická doporučení a vnitřní dohody nestačí a je nutné, aby zasáhla státní moc. Je potřeba jasně stanovit, co je a co není psychoterapie, kdo ji může vykonávat a jak lze postihnout ty, kteří překračují hranice bezpečné a odborné praxe.
Naše asociace spolu s Unií psychologických asociací ČR usiluje o přijetí zákona o psychologických a psychoterapeutických službách.
Tento zákon by umožnil vznik komory psychoterapeutů, jejíž členství by bylo podmínkou pro výkon psychoterapie. Tak bychom mohli nejen chránit klienty, ale také zajistil, že všichni terapeuti a terapeutky splňují jasně stanovené odborné a etické standardy, včetně například celoživotního vzdělávání.
Zdroj citace:
Lewis, A. (2006). Setkání myslí. Triton.
