Článek
Psychoterapeutka Kristýna Dvořáková pracuje v poradně v příhraničním regionu Zlínského kraje a dlouhodobě se věnuje dětem, rodičům i rodinám v náročných životních situacích. Povídaly jsme si o tom, proč je psychoterapie v sociálních službách důležitá a komu může pomoci.
Jak jste se vlastně dostala k psychoterapii v sociálních službách?
Moje cesta byla docela křivolaká. Vystudovala jsem zdravotní školu, pak učitelství zdravotních a sociálních předmětů a myslela jsem si, že skončím ve zdravotnictví nebo ve školství. Nakonec jsem se ale během studia dostala do organizace, kde jsme zakládali nízkoprahový klub pro děti a mládež. Tam jsem začínala jako pedagog, pak sociální pracovník a vedoucí zařízení.
V kontaktu s dětmi a dospívajícími jsem si začala uvědomovat, že s nimi umím navázat vztah, sdílejí se mnou své příběhy, ale vracejí se pořád se stejnými potížemi. Měla jsem pocit, že jim neumím skutečně pomoct. Uměla jsem popsat, co se děje, ale neměla jsem nástroje, jak s nimi pracovat tak, aby se něco opravdu posouvalo.
Pak jsem se docela náhodou dostala na jednodenní kurz, kde jsem poznala na řešení orientovaný přístup v psychoterapii. Tam jsem poprvé zažila, že rozhovor může skutečně nastartovat změnu a posunout člověka dál. Začala jsem se vzdělávat, a nakonec absolvovala komplexní psychoterapeutický výcvik. Psychoterapii jsem vlastně začala dělat přímo v sociálních službách. Vnímám se trochu jako „produkt“ sociálních služeb – tam jsem vyrostla jako terapeutka.
V čem konkrétně psychoterapie pomáhá lidem, kteří přicházejí do sociálních služeb?
Velká část našich klientů žije v situacích, které nemohou hned změnit. Třeba děti, které vyrůstají v rodině, kde rodič pije nebo nezvládá péči. Nemůžeme tu situaci okamžitě „opravit“. Můžeme ale pomoci dítěti nebo dospívajícímu najít způsob, jak ji zvládnout, jak si hledat zdroje podpory, jak o své situaci přemýšlet jinak.
Podobně pracujeme s rodiči. Často přicházejí vyčerpané maminky malých dětí, které jsou přetížené, mají problémy ve vztazích, nemají oporu širší rodiny a snaží se všechno zvládnout samy. Psychoterapie jim může pomoci najít způsob, jak v náročné situaci obstát, jak se neztratit samy sobě.
Je to práce s kontextem. Ne vždy můžeme změnit okolnosti, ale můžeme pomoci lidem změnit to, jak s nimi zacházejí, jak se v nich orientují a jak v nich dokážou žít. Vidím totiž, jak musí klienti sociálních služeb ve svém životě zvládat a vydržet opravdu hodně. A psychoterapie jim může pomoci tyto zátěže v životě lépe nést.
Můžete uvést konkrétní příklad z praxe?
Typickým příkladem je rodina, která prochází rozchodem nebo rozvodem. Rodiče řeší, jak to bude s dětmi, komunikace mezi nimi je napjatá a děti to třeba velmi těžce nesou.
V poradně můžeme pracovat s rodiči na tom, jak spolu mluvit, jak minimalizovat konflikty a jak děti ochránit. Když vidíme, že děti situaci nesou hůř, nabídneme jim individuální konzultace. Sociální pracovník může pomoci s praktickými věcmi, třeba s dohodou o péči, kterou pak rodiče předloží soudu.
Je to komplexní práce – právní, sociální i psychoterapeutická. Cílem je, aby rodina náročným obdobím prošla s co nejmenšími dopady.
Dalším příkladem může být rodina, ve které je dítě s nějakým specifickým projevem, potřebou nebo psychickými obtížemi. Taková rodina je často pod velikou zátěží a musí řešit hodně věcí. Naše terapeutická práce pak směřuje jak k samotnému dítěti, tak k rodiči a někdy taky k systému, kterého se ta situace dotýká – škole, odboru sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), apod.
Proč je podle vás důležité, aby byla psychoterapie součástí sociálních služeb?
Protože mnoho klientů by se k ní jinak vůbec nedostalo. V regionech, kde je málo péče hrazené ze zdravotního pojištění, se lidé v náročných životních situacích obracejí právě na sociální služby. A témata, která řeší, už často nejsou jen „poradenská“. Jsou to úzkosti, nezvládání školní docházky, poruchy příjmu potravy, ADHD, silná zátěž.
Domnívám se, že v mnoha případech bychom jim bez psychoterapeutických nástrojů už neměli co nabídnout. A zároveň nám v okrajových regionech často chybí návazné služby a potřebná zdravotní péče.
Psychoterapie v sociálních službách tak někdy částečně supluje nedostupnou péči jinde. Ale zároveň je to i přirozené místo, kde může být dostupná pro lidi, kteří by si soukromou terapii nemohli dovolit anebo ani nepřemýšlí o tom, že by jim mohla pomoci.
Jak je to vlastně s psychoterapií v sociálních službách po formální stránce?
Psychoterapie není v zákoně o sociálních službách výslovně pojmenovaná. V praxi se ale děje. V mnoha službách pracují lidé s psychoterapeutickým výcvikem a používají psychoterapeutické metody. Jejich činnost se ale nazývá různě, například psychosociální podpora nebo sociálně terapeutická činnost.
V jednotlivých krajích se k tomu přistupuje různě. Někde je větší otevřenost, jinde opatrnost. Je to trochu šedá zóna. Právě proto se v České asociaci pro psychoterapii dlouhodobě snažíme o větší transparentnost a jasnější pojmenování toho, co se v sociálních službách skutečně děje.
Pro klienty je to totiž v této chvíli matoucí. Dostávají psychoterapii, ale ne vždy se ta činnost tak navenek jmenuje. A pro psychoterapeuty mohou být tyto nejasnosti důvodem, proč si vybrat jiné působiště, než jsou sociální služby.
Vy pracujete v regionu blízko slovenských hranic. Má to nějaká specifika?
Ano. Je to spíš okrajový region, kde je menší dostupnost služeb a lidé mají nižší příjmy. Když někdo potřebuje pravidelně dojíždět na terapii do většího města, stráví na cestách i hodinu, dvě. To je pro mnoho lidí nereálné.
Zároveň se tu stále potýkáme se stigmatem kolem psychoterapie. Lidé se rozhodují dlouho, než přijdou. Často říkají: „Kdybych sem přišel před dvaceti lety, mohl můj život vypadat jinak.“
O to víc vnímám, jak důležité je, aby byla pomoc dostupná nejen finančně, ale také místně.
Komu by podle vás měla být psychoterapie v sociálních službách dostupná?
Neměla by být jen pro ty „nejchudší“ nebo „nejvíc v krizi“. Setkáváme se s rodinami v těžké situaci, které pracují, mají hypotéku, a přesto by pro ně pravidelná soukromá terapie byla finančně velmi náročná. Když má dospívající dítě chodit každý týden na terapii, může to rodinný rozpočet zásadně zatížit.
Myslím si, že psychoterapeutická podpora by měla být dostupná i pro tyto rodiny. Podobně jako je dostupné školství. Neptáme se dětí ve škole, kolik mají rodiče na účtu. V sociálních službách ale často řešíme, kdo „tam patří“ a kdo ne, jaká podpora je už nad rámec nebo nadstandard. To je téma, o kterém hodně přemýšlím.
Co byste si přála do budoucna?
Přála bych si, aby v sociálních službách byly takové podmínky, aby tam psychoterapeuti a psychoterapeutky mohli dlouhodobě pracovat a uživit se. Aby nemuseli odcházet jen proto, že systém nedokáže jejich práci adekvátně zaplatit nebo jsou tam nejasné podmínky pro jejich práci.
Klienti sociálních služeb jsou často v situacích, které se bez psychoterapie zvládají velmi těžko. Byla bych ráda, kdyby byla tato péče dostupná, transparentní a udržitelná – jak pro klienty, tak pro ty, kdo ji poskytují.
Mgr. Kristýna Dvořáková
Mgr. Kristýna Dvořáková je psychoterapeutka a supervizorka. Dlouhodobě pracuje v sociálních službách. Působí v Poradenském centru Zebra ve Slavičíně i v soukromé praxi, věnuje se také online psychoterapii a supervizi. Pracuje s dospělými, dětmi i dospívajícími a ve své práci využívá postmoderní psychoterapeutické přístupy Absolvovala psychoterapeutický výcvik zaměřený na řešení a další vzdělávání v krizové intervenci, mediaci a dialogické praxi. Je členkou České asociace pro psychoterapii, Asociace manželských a rodinných poradců ČR a České asociace pro supervizi.
Zdroje:
