Článek
S psychoterapeutkou a kaplankou Elenou Fajstavrvovou, která pracuje s lidmi na konci života i s těmi, kteří se dlouhodobě vyrovnávají s těžkou nemocí, jsme si povídaly právě o tom, jak psychoterapie v sociálních službách pomáhá. A proč by neměla být jen „něčím navíc“, ale základní součástí péče.
Eleno, jak jste se dostala k psychoterapii a práci v sociálních službách?
Původně jsem byla učitelka v mateřské škole. K psychoterapii mě to ale táhlo dlouho. V devadesátých letech jsem začala psychoterapeutický výcvik a postupně jsem se víc a víc dostávala k práci s lidmi v těžkých situacích.
V roce 2004 jsem začala docházet jako psychoterapeutka do hospice. Nejdřív jen na několik hodin týdně, vedle práce učitelky. Až v roce 2019 jsem se naplno přesunula do sociálních služeb – dnes pracuji v hospici i v zařízení pro lidi s roztroušenou sklerózou.
Co vlastně psychoterapeutka v hospici, tedy v zařízení pro lidi na konci života, dělá?
Velká část práce s klienty je o tom, že jim pomáhám přijmout skutečnost takovou, jaká je. Když člověk přijde do hospice, znamená to, že léčba zaměřená na uzdravení už nepokračuje a život se blíží ke konci.
Mnoho lidí tuto informaci nejprve vytěsní. Mojí rolí je pomoci jim postupně pochopit, kde jsou, a tuto skutečnost zpracovat a prožít.
Nejsem v tom ale sama, je to vždy týmová práce. Spolupracujeme s lékaři, sestrami, sociálními pracovníky i ošetřovateli. Každý vidí situaci z jiného úhlu a nejvíc dokážeme pacientovi i rodině pomoci, když pracujeme společně.
Pracujete i s rodinami pacientů?
Rozhodně. Mluvím s pacienty, ale také s jejich rodinami. Někdy jsou rodinné vztahy přerušené a my se je snažíme znovu propojit. Jindy pracuji s dětmi nebo partnery pacientů, kteří také potřebují bezpečný prostor pro své emoce.
Často pracuji s rodinnými příslušníky, kteří si nesou staré rány nebo mají s umírajícím komplikovaný vztah. V hospici se tyto věci často otevřou.
Například dcera pacientky může potřebovat prostor mluvit o tom, jaké bylo dětství, jaké pocity v ní současná situace vyvolává. Pravidelná setkání jí pomůžou zvládat období, které je pro rodinu velmi náročné.
Jste také kaplankou. Jak se propojuje psychoterapie a spiritualita?
V hospici se často objevují otázky po smyslu, po tom, co přesahuje náš život.
Někteří lidé jsou věřící, jiní ne. Ale to není to zásadní. Důležité je nabídnout prostor pro to, co každý potřebuje bez nějakého tlaku nebo nároku.
Psychoterapie a duchovní doprovázení se mohou dobře doplňovat. Oba směry pracují s tím, co člověk prožívá, a s tím, co mu může pomoci těžké období unést.
Pracujete i v zařízení pro lidi s roztroušenou sklerózou. Jaká je tam role psychoterapie?
Je to jiné než hospic. Jsou tam lidé, kteří se svou nemocí žijí dlouhodobě, někdy už od mladého věku. Psychoterapie jim pomáhá hledat smysl v životě. Zvládat to, jak se jejich tělo mění a udržet si pocit vlastní hodnoty. Pracuji individuálně i ve skupinách.
U starších klientů se někdy snažíme posilovat jejich schopnost vyjádřit vlastní potřeby. Když je člověk dlouho „opečováván“ v různých zařízeních, může postupně ztratit pocit, že má na věci kolem sebe nějaký vliv a už si ani neříká o to, co by potřeboval. V psychoterapii pracujeme na tom, aby si zase uměli říct.
U mladších klientů je zase důležité hledání smyslu a možností, jak být aktivní i s nemocí. Někteří si dokážou vytvořit velmi naplněný život, i když jsou fyzicky omezení.
Proč je podle vás důležité, aby byla psychoterapie součástí sociálních služeb?
Protože mnoho lidí by se k ní jinak nedostalo. V sociálních službách jsou lidé, kteří procházejí extrémně náročnými situacemi – těžkou nemocí, koncem života, vyčerpáním z péče o blízké. Psychoterapie jim pomáhá tyto situace zvládat. Někdy nemůžeme změnit okolnosti, ale můžeme pomoci změnit to, jak je člověk prožívá a jak se s nimi vypořádává.
Setkáváte se s tím, že lidé mají z psychoterapie obavy?
Ano, hlavně starší generace. Někdy mají pocit, že psychoterapie je jen pro „psychiatrické pacienty“ nebo že si musí poradit sami, že požádat o pomoc je ostuda. Právě proto pomáhá, když je psychoterapie v zařízeních běžnou součást péče.
Co by podle vás pomohlo, aby byla psychoterapie v sociálních službách dostupnější?
Pomohlo by jasnější pojmenování, co to psychoterapie je a že se v sociálních službách vůbec poskytuje. V realitě tomu tak je, ale někdy se psychoterapeutická péče označuje jinými názvy. Kdyby byla její role jasněji ukotvená, pomohlo by to jak klientům, tak psychoterapeutkám a psychoterapeutům.
Zároveň ale vnímám, že se situace postupně zlepšuje. O psychoterapii se víc mluví, lidé se o ni víc zajímají a vidím i větší otevřenost ke spolupráci mezi zdravotnictvím a sociálním službami.
Co vám dává tato práce osobně?
Vidím, jak psychoterapie může lidem pomoci i v těch nejtěžších chvílích. Někdy nejde o velké změny, ale o to, aby člověk prostě nebyl sám, aby měl prostor mluvit a aby mohl s někým, kdo to unese, sdílet to, co prožívá.
A to má smysl.
Mgr. Elena Fajstavrová
Mgr. Elena Fajstavrová se více než dvacet let věnuje paliativní a podpůrné péči. Od roku 2004 v Žirči pracuje s onkologickými pacienty, lidmi s roztroušenou sklerózou i jejich blízkými v Domově sv. Josefa. Absolvovala psychoterapeutický výcvik, krizovou intervenci a kaplanský kurz nemocničního kaplanství. Ve své práci propojuje psychoterapii, respektující přístup a podporu lidí v nejtěžších životních situacích.
Zdroje:
