Článek
Psychoterapie pomáhá především v léčbě psychických zranění, které jsme utržili na své pouti životem. Odedávna se snažíme porozumět tomu, jak vlastně lidské vědomí funguje, co pomáhá, co škodí a co s čím souvisí. O svém vnitřním světě jsme přemýšleli bezpochyby dříve, než kněz v řeckých Delfách vzal do ruky dláto a vytesal do kamene nápis gnothi seauton - poznej sám sebe. Dějiny přemýšlení – jak lidem ulevit a dějiny zvědavosti – jak lidská psychika funguje jsou podstavcem současné psychoterapie.
Psychoterapie ovšem není synonymem péče o duševní zdraví. Té najdeme nejvíce v rodinách, které mají štěstí, že jim to klape, mezi přáteli, kteří mají štěstí, že se mají, ve školách a všude tam, kde mají štěstí na dobré průvodce, kolegy a kamarády. Lidská společenství zraňují i léčí. A slova v nich mohou být jak šumem, tak zraňující zkušeností, tak nezapomenutelnou podporou.
Současná psychoterapie je sumou vědění o lidském nitru a jeho vztazích. Je zachycená v kilometrech a kilometrech knih plných myšlenek, teorií, zkušeností a vědeckých studií.
Psychoterapie je nezávislým oborem a profesí, jejíž teoretické zdroje leží v psychologii, psychiatrii, neurovědách, filozofii, sociologii, pedagogice a umění. Profese psychoterapeuta je neobvyklá také tím, že vyžaduje nejen teoretické vzdělávání, ale také osobní zkušenost v roli klienta. Příprava terapeuta tak navazuje na vysokoškolské vzdělání a trvá dalších pět a více let.
V moderních dějinách psychoterapie nemůžeme minout postavu našeho rodáka z moravského Příboru. Sigmund Freud je symbolem období, kdy byla Psýché odebrána z výhradního majetku teologie, filozofie a umění a stala předmětem zájmu vědy. Myšlenky psychoanalýzy rezonovaly se společností otřesenou světovými válkami, epidemií španělské chřipky, ale také s důvěrou, že důkladné vědecké postupy nám pomohou tyto tragédie neopakovat.
Sto let poté je psychoterapie rozprostřená po celé společnosti. Má množství různých podob a všechny je spojuje ta stará snaha uzdravit a porozumět.
Psychoterapie pomáhá. Jak to víme? Jazykem statistiky. Velké množství studií v impaktovaných odborných časopisech ukazuje na účinnost psychoterapie při snižování příznaků úzkosti, depresivity, poruch příjmu potravy a dalších obecně známých průvodců dnešní doby.
Ptáme se také klientů: „…. a byl jsem vám k užitku?“ Množství dat posbíraných touto dotazníkovou cestou, v Česku v poslední době třeba díky chytré aplikaci DeePsy, opět nasvěcuje psychoterapii dobrým světlem.
„Díky, díky za statistiku“, řekne klient Honza, „ale pomůžete vy mně, v mé situaci s problémy mého života?“ A hle, tu začínáme bruslit po křehčím ledu.
Psychoterapie je setkáním jedinečného klienta s jedinečným terapeutem. Setkáním obtížně popsatelným mimo terapeutickou pracovnu. Žádné vědění a zkušenost mi nedávají jistotu, že budu svému klientovi k užitku.
„Já totiž, milý Honzo, dopředu nevím.“
„Přemýšlení a nástroje psychoterapeuta jsou jiné než ty, kterými vládne lékař nebo psycholog, ač mohou tyto profese často splývat. Nevím, jestli vám pomůžu, ale slibuji vám, že se o to budu snažit se vším svým vzděláním. Budu váš příběh konzultovat se zkušenějšími kolegy na supervizích. Zkusím použít i vhled do toho, jak se s vámi budu cítit já. Ne, abych vás soudil, ale abych lépe porozuměl tomu, jak se vztahujete k druhým lidem.“
„Budeme přemýšlet, zda-li vaše současné starosti nesouvisí s událostmi, které jste zažil jako dítě ve své původní rodině nebo ve škole. Zda-li strach, který prožíváte v práci, nějak nesouvisí s tou brutální šikanou v devítce. A ta šikana zase s tím, jak se vaši doma mezi sebou pořád štěkali. Budeme se společně snažit porozumět vašemu příběhu. Tomu, jak vás život nastavil, abyste ve světě přečkal. Budeme hledat cesty, které by byly nyní pro vás výhodnější.“
„Budu vám také občas říkat, co vím o tom, jak funguje psychika, jak se některé zážitky ukládají v mozku jiným způsobem než běžné vzpomínky a ač zdánlivě nepřítomné, ovlivňují náš život. A že může být užitečné někdy trochu zpochybnit jistotu o tom, co vidíme a co si myslíme.“
„Budeme také zkoumat, zda-li ty divné tělové stavy nejsou zprávou o pocitech, které nemohou být projeveny emocionální cestou. Tedy shrnuto a podtrženo – budeme si povídat, zkoumat, přemýšlet. Tak co, jdete do toho?“
Z tohoto pohledu je psychoterapie více naděje a možnost než jistota.
Psychoterapie postupně rozbaluje diagnózu do příběhu. Do příběhu, který se musí vynořit nejen pro terapeuta, ale i pro klienta. A toto vynoření může oslabit moc minulosti nad přítomností a budoucností.
Mezi lékařským, psychologickým a psychoterapeutickým přemýšlením je rozdíl.
Psychoterapeut potřebuje alespoň trochu zvědavého a spolupracujícího klienta, který je ochoten přijmout jistou míru spoluodpovědnosti za svůj život. Psychoterapeut mi neřekne: „Hezky se vám to hoj픓 nebo „Je to skvělé, všechny hodnoty už máme v normálu.“ Psychoterapeut pohlédne na klienta s otázkou, zdali mu společná práce dává smysl a užitek. Řečeno s dávným řeckým filozofem Protágorem z Abdér: „Měrou všech věcí je klient, všech věcích jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou.“
Vezměme za bernou minci, že psychoterapie pomáhá. Pomáhá většinou, pomáhá většině.
Zůstává nám otázka – jak?
A zde opět dobruslíme do napětí mezi snahou psychoterapie nalézt objektivní, vědecky standardizované, na důkazech založené postupy použitelné pro všechny klienty s určitými symptomy; a mezi unikátností každého příběhu. Zblízka je totiž každý lidský příběh námětem na román.
Víme také, a to zcela jistě, že stejná událost může mít různé následky. Traumatický zážitek neznamená automaticky posttraumatickou stresovou poruchu. U někoho ano, u někoho ne.
Toto napětí zatím nejsme schopni vyřešit jinak, než že se učíme od neurovědců o fungování mozku a současně s našimi klienty čteme jejich osobní romány a pomáhame jim dopsat pár nadějnějších kapitol.
Francouzský neurovědec Boris Cyrulnik, napsal nedávno v rozhovoru pro Deník N: „Když je těhotná žena v dlouhodobém stresu, překonají stresové látky placentární bariéru a dítě polyká plodovou vodu plnou kortizolu, adrenalinu, katecholaminů, které mohou způsobit atrofii prefrontálního kortexu a výrazné zvětšení amygdaly. Tyto děti pak mnohem rychleji interpretují podněty jako ohrožení a reagují podle toho. Chcete-li dítěti zajistit dobrý vstup do života, minimalizujete stres těhotných matek. Je třeba zajistit i následnou ochranu rodin proti extrémní chudobě, domácímu násilí, existenční nejistotě nebo náhlé sociální izolaci matek, které dosud měly pracovní kariéru.“
Jak jednoduché a jasné.
Pak ale před vámi v terapeutickém křesle sedí to nesnesitelně vycukané dítě s onou přecitlivělou amygdalou, které na každý podnět ve svém okolí reaguje jako na ohrožení. A reaguje přesně tak, jak evoluce nastavila, aby reagovalo – tedy agresí nebo depresivním stažením se. Řeže se, pere se, křičí nebo je zalezlé v koutě – proč to všechno dělá, vůbec samo neví. A okolo dítěte je nešťastný, rozzlobený, zmatený kruh rodiny a školy, který hledá, koho obvinit, zda sebe, dítě, sítě, školu, politiky – protože někoho obvinit je úlevné. No, ostatně rodičovství a pocity viny jsou vlastně synonyma.
A takto často vypadá výchozí bod terapie. Klasické šachové zahájení… pěšec deprese z E2 na E4. Bílý střelec řeže černou královnu…
Příspěvek byl přednesen u příležitosti konference Psychoterapie pomáhá v pražské Lucerně 17. 4. 2024
