Článek
Jak funguje lidská mysl
Naše mysl je báječný nástroj, umožnila nám doletět na Měsíc, vymýtit černé neštovice, vymyslet film, sjezdové lyžování i demokratickou společnost. Má ale také svá úskalí.
Chce všemu rozumět.
Jako lidské bytosti jsme vedeni potřebou dávat věcem kolem sebe smysl. Pokud se nám to daří, cítíme se v pohodě a v bezpečí. Když se nám to nedaří, když se kolem nás dějí věci, kterým nerozumíme, přemáhá nás úzkost a nejistota.
A to nejsou příjemné pocity. Co tedy uděláme, abychom se jim vyhnuli?
Porozhlédneme se kolem, jestli by se nějaké vysvětlení nenašlo. A v současném, informacemi zahlceném světě se najdou vysvětlení, nebo spíše „vysvětlení“, prakticky na všechno.
Informací je ale příliš, je potřeba si nějak vybrat.
A tu je kámen úrazu – naše mysl má přirozenou tendenci si vybrat to, co nějak zapadá do obrazu světa, který jsme si již vytvořili.
Ostatní zprávy ignorujeme, protože nemáme kapacitu všechno podrobně a racionálně prozkoumat. Nemůžeme-li je ignorovat, přispívají k našemu znejistění, ke zmatku a obavám. Když podněty, které jsou v rozporu s naším obrazem světa, přerostou určitou mez, jsme nuceni svůj obraz světa změnit.
To je princip učení.
Je to náš sebezáchovný mechanismus, ale není to nic příjemného. A tak se nutnosti změnit svůj pohled na svět aktivně bráníme a z okolního světa si vyhledáváme informace, které podporují naše přesvědčení. Obklopujeme se lidmi, kteří jsou stejného názoru. Posloucháme informační kanály, které nám potvrzují naše vidění, naši pravdu.
Není to nebezpečné?
Z uvedeného vyplývá jednoduchý závěr – máme rádi, když nám někdo nabídne jistotu, vysvětlí nám, jak se věci mají a ukáže nám směr, kudy jít. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby nebylo tak snadné toho zneužít.
Práci se strachem, znejistěním na jedné straně a bezpečím společného „my“ na straně druhé perfektně zvládají mnozí manipulátoři a dezinformátoři, kteří záměrně působí na lidskou mysl a snaží se přimět druhé, aby uvěřili tomu, co je v manipulátorův prospěch. A nejen uvěřili, ale také tak jednali, ať už to znamená volit jeho stranu, podporovat jeho hnutí, posílat mu peníze nebo cokoli jiného.
Proč jsou dezinformátoři a populisté tak úspěšní? Využívají znejistění populace. Pracují se strachem lidí.
Staví se do pozice někoho, kdo ví, kde je pravda a nabízejí zjednodušená a manipulativní vysvětlení zneklidňujících událostí ve světě.
Třeba když se rozšířil COVID, byla to velmi zneklidňující situace. Omezovala nás a nikdo pořádně nevěděl, jak se to může vyvinout. V takových situacích funguje lidská mysl tak, že se snaží najít viníka. Někoho, komu je možné přiřknout negativní situaci jako záměr, např. že ji záměrně vyvolal.
Člověku se uleví, když má proti komu bojovat. A tak se mnohdy ochotně nechá přesvědčit, že dotyčný populista je právě na jeho straně, že ho ochrání před „těmi nahoře“, před podvodníky, kteří ho chtějí o všechno obrat, ohrozit jeho bezpečí apod. A zprávy, které jsou v rozporu s tím, co tvrdí manipulátor, prohlašuje za zmanipulované, kritiku svých sdělení za záměrnou propagandu apod.
Jak může pomoci psychoterapie?
Psychoterapie je nejen „léčba psychologickými prostředky“ (Kratochvíl, 2017, s. 15), je to také dovednost nahlížet na svět, na sebe a na druhé. V psychoterapii se nespokojujeme s přesvědčeními a „ověřenými“ pravdami. V psychoterapii klademe otázky a hledáme, jaké odpovědi se vynoří.
Naše přesvědčení mají totiž vliv na to, jak se cítíme a jaký život žijeme. Svůj svět si vytváříme tím, co si myslíme, co slyšíme v informacích, které nám někdo říká, jaký význam jim přisuzujeme. A tento význam je právě ovlivněn našimi přesvědčeními. Manipulátor dokáže dovedně použít způsoby, aby vytvoření určitého významu napomohl. Jejich působení, ale člověk nepodléhá automaticky.
A právě psychoterapie nám dává příležitost zkoumat důsledky svých přesvědčení. Psychoterapie je především práce s předpoklady. Cílené doptávání se na pozadí toho, jak si člověk svoje přesvědčení tvoří, proč něčemu věří víc a něčemu méně, a jaké důsledky to má pro jeho život.
Psychoterapie tak zvyšuje kompetenci klientek a klientů (ale i psychoterapeutů) přijímané informace vědomě vyhodnocovat. Můžeme si díky ní svobodněji vybírat, čemu chceme věřit a jaké výzvy chceme vyslyšet.
Co může udělat každý z nás?
Rozhodneme-li se nebýt pasivními „přijímači“ pravd jiných, ale sami se aktivně podílet na utváření svého života, potřebujeme si udržet kritický odstup. Jet tedy prospěšné se čas od času zastavit a sami sebe se v soukromí své mysli zeptat…
Jak se to, čemu věřím, promítá do našeho života?
Co mi to dává a co mi to bere?
Jak to zasahuje do mých vztahů?
S kým mě to sbližuje? S kým jsem se díky tomu spíš rozkomotřil / rozkmotřila?
Sbližuje mě to s lidmi kolem nebo naopak?
Čeho dělám díky tomu víc a čeho méně?
Je mi líto nějakých aktivit, které jsem kvůli tomu opustil / opustila?
Přineslo mi to nějaké nové příležitosti?
Před čím mě to přesvědčení chrání?
S jakými pocity mi to pomáhá se vyrovnat?
Jak jste si odpověděli…?
Příspěvek přednesla Olga Kunertová, psychoterapeutka, psychiatrička a členka vedení České asociace pro psychoterapii u příležitosti konference Psychoterapie pomáhá v pražské Lucerně 17. 4. 2024
ZDROJE
Anderson, H. (2009). Konverzace, jazyk a jejich možnosti: postmoderní přístup k terapii. NC Publishing.
Freedman, J., & Combs, G. (2009). Narativní psychoterapie. Portál.
Kratochvíl, S. (2017). Základy psychoterapie. Portál.
Morgan, A. (2000). What is Narrative Therapy?: An Easy-to-read Introduction. Gecko 2000.
