V penězích to není…

Psychoterapeutka a psycholožka, Ivana Ballová, pocházející z Banské Bystrice, se v současnosti setkává s klienty ve své karlínské terapeutovně. Více než dvanáct ale žila a pracovala v Lucembursku, druhé nejmenší zemi Evropské unie, kde měla možnost pozorovat rychlý rozvoj péče o duševní zdraví. Zeptali jsme se na její zkušenosti, a také kde vidí podobnosti a rozdíly mezi duševním zdravím v Česku a v Lucembursku.

Začněme od začátku. Proč jste se, Ivano, rozhodla stát psycholožkou a následně psychoterapeutkou?

Moje rodina na Slovensku má k psychologii blízko, a tak to pro mě byla logická volba. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě, což byly nádherné roky. Pak jsem hodně cestovala, až jsem zakotvila v Lucembursku a začala tam pracovat jako psycholožka.

Po čase jsem si uvědomila, že se chci dále vzdělávat a rozhodla jsem se absolvovat psychoterapeutický výcvik. Nakonec jsem si vybrala sedmiletý výcvik v Gestalt terapii, za kterým jsem jezdila do Česka, a byla to dobrá volba.

Lucembursko má mnohá nej, kromě jiného to je i nejbohatší země EU. Trápí lidi v Lucembursku jiné starosti než obyvatele Česka?

Moje odpověď na tuto otázku se časem vyvíjela. Ve stručnosti bych řekla, že „v penězích to není“. Lucembursko je velmi bohatá země s velice vysokou životní úrovní, ale kvalita života se odvíjí od kvality vztahů, které člověk má, a v tom vám peníze moc nepomůžou.

Takže jsou duševní problémy v obou zemích podobné?

Ano. Úzkosti, deprese, problémy ve vztazích nebo závislosti, to jsou témata, se kterými se setkávám jak v Lucembursku, tak v Česku.

Rozdíl vidím spíše v očekáváních a tlaku, kterému jsou lidé, a tedy i klienti vystaveni. V Lucembursku je velký tlak na dokonalost, což se projevuje i u dětí. Často se musí vtěsnat do určitých norem, očekávají se od nich vynikající výsledky ve škole a že budou úspěšné.

V Česku to vnímáte odlišně?

Mám pocit, že tady existuje větší tolerance vůči nedokonalostem. Češi si více uvědomují, že život nemusí být perfektní. Přijímají, že občas přijde bouřka, věci se nedaří…

Co vás v Lucembursku pozitivně překvapilo?

Lucembursko je země velmi otevřená změně. Přijímají tam lidi různých kultur a národností. Berou to tak, že je tato otevřenost může obohatit jako společnost, tak proč toho nevyužít.

V České republice, a hlavně na Slovensku, vnímám občas menší toleranci vůči jinakosti.

V Lucembursku to vlastně ani není o toleranci, ale o aktivním otevírání dveří změně, a to je mi sympatické.

Jak to tam vypadá s péčí o duševní zdraví a speciálně s regulací psychoterapie v Lucembursku?

Když jsme se tam s rodinou v roce 2007 přestěhovali, bylo Lucembursko v oblasti psychoterapie pole neorané. Péče o duševní zdraví byla na úrovni spíše nějakého léčitelství či „ezo přístupů“. To se ale začalo velice rychle měnit. Začala jednání o legislativním ukotvení psychoterapie, která skončila roku 2015, kdy byl přijat zákon definující, kdo se může nazývat psychoterapeutem.

Velký obrat pak nastal loni, kdy začala být psychoterapie proplácena z veřejného zdravotního pojištění, což výrazně usnadnilo přístup k duševnímu zdraví pro širokou veřejnost.

Lucembursko se tak v krátké době dostalo v legislativní regulaci psychoterapie o několik kroků před Českou republiku.

V Česku dlouhodobě trpíme nedostatkem psychoterapeutů, kteří mohou poskytovat svou péči na pojišťovnu. Jak je tomu v Lucembursku?

Psychoterapeut v Lucembursku nemusí být zdravotník. Musí mít vysokoškolské vzdělání v psychologii nebo medicíně a pak akreditovaný psychoterapeutické výcvik v rozsahu minimálně 900 hodin. Kromě výcviku musí mít licencovaný psychoterapeut také klinickou zkušenost v délce minimálně 500 hodin, a to na psychiatrii nebo v jiném zdravotnickém zařízení.

Licencovaných psychoterapeutů a psychoterapeutek poskytujících služby na pojišťovnu je tak v Lucembursku dostatek. Je to asi také skladbou obyvatelstva, kde převažují lidé s vysokoškolským vzděláním, kteří pracují v institucích EU, jež zde mají sídlo. Je to hodně specifická země.

A jak to vypadá s psychoterapeutickou legislativou v České republice?

V Česku bohužel stále chybí jasné ukotvení profese psychoterapeuta, což vidím jako velký problém. I když existuje řada vysoce kvalifikovaných terapeutů, chybí jednotná legislativa, která by stanovila, kdo může a nemůže tuto činnost vykonávat. To znamená, že v některých případech se může za psychoterapeuta vydávat kdokoliv, i bez adekvátního vzdělání.

Navíc, i když má psychoterapeut dostatečné vzdělání, nemá možnost mít své služby hrazené ze zdravotního pojištění, když není zdravotník, což komplikuje přístup k terapii pro mnoho lidí, kteří si to nemohou finančně dovolit.

Proč si myslíte, že se v Lucembursku podařilo změny prosadit rychleji než v Česku?

Lucembursko je malá země, takže se tam legislativa mění snáz. Tamní vláda se nemusí potýkat s tak velkým množstvím různých zájmů a názorů jako například v Česku. Také to, že tamní psychoterapeutický systém vznikal „na zelené louce“, byla vlastně výhoda. Za osm let bylo hotovo, i když moji kolegové z lucemburské psychologické společnosti (Société Luxembourgeoise de Psychologie) říkají, že i tak to trvalo moc dlouho.

A pak, Lucembrusko je velice moderním státem, a tak si jednoduše spočítalo, do čeho se vyplatí investovat, aby se to státu vrátilo. Duševní zdraví obyvatel má pro celkový rozvoj země velký význam.

V Česku je to složitější, protože zde již existují určité struktury a systémy, které je potřeba přizpůsobit nebo změnit, což zpomaluje.

V jakém režimu teď poskytujete psychoterapii vy?

Kdybychom stále žili v Lucembursku, psychoterapii bych mohla klientům poskytovat na pojišťovnu. Před pěti lety jsme se ale přestěhovali do Prahy a tady bych na to potřebovala klinické atestace, které by mne stály obrovské množství času, který už takto investovat nechci. A ani mi to nedává smysl. Takže poskytuju psychoterapii, kterou si klienti hradí sami, pojišťovna ji neproplácí.

Co byste přála české psychoterapii do budoucna?

Přála bych české psychoterapii, aby se zaměřila více na potřeby společnosti a méně na ego a mocenské boje mezi odborníky. Myslím, že psychoterapie je především o pomoci lidem, a ne o tom, kdo má větší pravomoci.

Pak by se třeba podařilo rychleji psychoterapii systematicky etablovat ve společnosti, podobně, jak tomu je v Lucembursku.