Článek
Že je člověk tvor společenský, netřeba sáhodlouze dokazovat. „Není dobré člověku býti samotnému,“ píše se v Bibli (Genesis 2,18). A potvrzení tohoto více než 2 000 let starého výroku najdeme i v dnešním virtuálním prostoru – jen hashtag „friendship“ má na Instagramu více než 88 milionů výskytů a „love“ více než dvě miliardy.
Vztahujeme se neustále, ke všem a ke všemu. K lidem v našem okolí, k rodičům, sourozencům, přátelům, učitelům …ale i k pokladní v supermarketu či průvodčímu v metru…něco si o nich myslíme, probouzí v nás nějaké pocity.
Vztahujeme se také sami k sobě. Přistupujeme k sobě s větší nebo menší laskavostí, hodnotíme se…někdy to s tím hodnocením přeženeme, jsme nemilosrdně kritičtí, až nám z toho není po duši a po těle dobře. Co s tím? Ptáme se přátel, hledáme na internetu a na sociálních sítích… i vykoukne na nás pojem psychoterapie. To by možná stálo za to zkusit… Než se ale do něčeho nového pustíme, je dobře to trochu prozkoumat. Pojďme si říci, o čem ta psychoterapie vlastně je.
Vztah a psychoterapie
Psychoterapie tu je s námi již více než sto let a za tu dobu nasbírala množství nejrůznějších definic. Asi nejčastěji používaná definice praví, že jde o „léčebné působení psychologickými prostředky“ (Kratochvíl, 2017, s. 15).
Dobře, ale o čem to vlastně je? Vzhledem k řečenému asi nepřekvapí, že hlavně o vztahu.
Aby ono „působení“ totiž mohlo začít, je potřeba vybudovat mezi klientem a psychoterapeutem vztah. Vztah založený na důvěře a vzájemném porozumění. Těžko budete chodit každý týden či dva si povídat za někým, kdo je vám z duše nepříjemný…nebo určitě ne moc dlouho.
Každá strana psychoterapeutického vztahu k němu přispívá. Klient či klientka svou odvahou a motivovaností na sobě pracovat, ochotou otevřeně mluvit o tom, co si myslí, co cítí a co je trápí.
Psychoterapeut do vztahu vnáší svou opravdovost, vstupuje tedy do kontaktu se sebou i s druhými jako on sám, bez hraní nějaké role. Má schopnost a ochotu být empatický a přijímat klienty i sebe samého s respektem a s úctou. A v neposlední řadě má o klienty upřímný zájem a spolu s nimi zvědavě objevuje, jak to dotyční „mají“ a jakým způsobem jim může pomoci, aby to „měli“ více podle svých představ. Terapeut či terapeutka klientovi či klientce naslouchá a nejen naslouchá, ale také skutečné slyší, co říkají a často i to, co neříkají…
A co si to trochu usnadnit?
Už jen z tohoto krátkého popisu je zřejmé, že psychoterapeutická práce není vůbec snadná… vztah je prostě dřina.
Ale lidé jsou vynalézaví. A občas ne zrovna vhodným směrem. A tak je napadne se zeptat: šlo by to bez toho osobního autentického vztahu?
Co třeba naprogramovat nějakou chytrou appku, která si s člověkem bude „povídat“, empaticky mu „naslouchat“ a tímhle způsobem dokáže obsloužit desítky, stovky klientů naráz. A možná není potřeba se zabývat umělou inteligencí, možná by stačila appka s texty a úkoly a jednou za čas písemná konzultace se skutečným terapeutem.
I v Česku už se takové „produkty“ objevují. Můžeme se setkat s tzv. telemedicínskými řešeními, která jsou propagována jako „zdravotnické prostředky“ pro řešení depresí, úzkostí, vyhoření a dalších duševních obtíží. Na některé z těchto aplikací dokonce již přispívají i veřejné zdravotní pojišťovny, a to v podobné či stejné výši jako na psychoterapeutickou péči v rámci preventivních programů. A proč to – alespoň v současné chvíli – opravdu není šťastný nápad?
Digitální aplikace a jejich nedostatky
Problematických momentů digitálních řešení je hned několik.
Absence terapeutického vztahu
Nejzásadnějším nedostatkem je právě neexistence výše popsaného vztahu, který by klientům poskytl bezpečné místo pro vyjádření pocitů a myšlenek. Digitální appka kromě toho, že takový vztah neposkytne, nedokáže ani posoudit zdravotní stav a rozpoložení klienta. Nemůže s vámi fundovaně vést diskusi o tom, kam by měla terapie směřovat.
Absence jednoznačného potvrzení účinnosti
Digitálním terapiím zatím chybí jednoznačné potvrzení účinnosti vědeckým výzkumem. Výzkum zatím naznačuje spíše opak:
- Mezinárodní výzkum na více než 50 000 pacientech v randomizovaných kontrolovaných studiích neposkytl přesvědčivé důkazy o tom, že intervence aplikací pro duševní zdraví významně zlepšují výsledky týkající se úzkosti, deprese, závislosti na tabáku a alkoholu, myšlenek na sebevraždu nebo celkově pocitu pohody (Goldberg et al., 2022).
- Výzkum zahraničních počítačových programů kognitivně-behaviorální terapie pro depresi (Beating the Blues and MoodGYM) nepotvrdil ani vyšší efektivitu běžné terapie při používání těchto telemedicínských řešení jako doplňku. Navíc 24 % účastníků z programu do čtyř měsíců odstoupilo (Gilbody et al., 2016).
Na druhé straně efektivita osobní psychoterapie byla jednoznačně potvrzena jak mezinárodními studiemi, tak českým pilotním provozem DeePsy (zpětnovazební aplikace vyvinutá na základě grantu Technologické agentury na MUNI a VUT).
Etický rozměr a ochrana soukromí
Jako problematické se jeví i zajištění etického rozměru digitálních aplikací. Zatím jde o naprosto neregulovanou sféru, na kterou nedohlíží žádná etická autorita. Vzhledem k tomu, že poskytovateli digitální terapie jsou zpravidla komerční subjekty, je dost znepokojivá možnost neetického chování vůči klientům, kteří hledají pomoc s duševními obtížemi a jsou tedy často velice zranitelní.
S absencí regulace v této oblasti také souvisí i nejasný osud osobních dat, které tyto aplikace od klientů získávají a jejichž hodnota v současném virtuálně propojeném světě neustále roste.
Na závěr trocha optimismu
Na druhou stranu není nutno veškeré vymoženosti moderní doby házet do koše. Nejrůznější digitální či virtuální pomůcky jistě mohou být doplňkem psychoterapeutické péče. Mohou nám pomoci se více vyznat v tom, jak to „máme“, jak se vyvíjí naše rozpoložení a nálada.
Psaní záznamů a práce s nimi, s čímž mohou digitální aplikace významně pomoci, je důležitou součástí mnoha psychoterapeutických směrů. Co byl kdysi ručně psaný deník, může být dnes namluvený a přepsaný záznam v aplikaci.
Problém nastává v okamžiku, kdy se neprozkoumaná a vědecky neověřená inovativní řešení začínají „testovat“ na obecné populaci, navíc za podpory veřejného zdravotního pojištění, jako se děje nyní u nás.
V České asociaci pro psychoterapii se již 10 let snažíme kultivovat prostředí, ve kterém se u nás psychoterapeutické služby poskytují. Soustředíme se jak na vzdělávání a etický výkon profese, tak na vytyčení právního rámce mimo zdravotnictví.
Inovace a nové trendy nám nejsou cizí, ale chceme, aby byly v českém prostředí aplikovány rozumně a na vědeckém základě, s vědomím všech přínosů i rizik.
ZDROJE
Vymětal, J. (2004). Obecná psychoterapie. Grada Publishing a.s.
Kratochvíl, S. (2017). Základy psychoterapie.
Prochaska, J. O., & Norcross, J. C. (2024). Psychoterapeutické systémy: Základní přehled přístupů. PORTÁL s. r. o.
Goldberg, S. B., Lam, S. U., Simonsson, O., Torous, J., & Sun, S. (2022). Mobile phone-based interventions for mental health: A systematic meta-review of 14 meta-analyses of randomized controlled trials. PLOS Digital Health, 1(1), e0000002. https://doi.org/10.1371/journal.pdig.0000002
Gilbody, S., Littlewood, E., Hewitt, C., Brierley, G., Tharmanathan, P., Araya, R., Barkham, M., Bower, P., Cooper, C., Gask, L., Kessler, D., Lester, H., Lovell, K., Parry, G., Richards, D. A., Andersen, P., Brabyn, S., Knowles, S., Shepherd, C., . . . White, D. (2015). Computerised cognitive behaviour therapy (cCBT) as treatment for depression in primary care (REEACT trial): large scale pragmatic randomised controlled trial. BMJ, h5627. https://doi.org/10.1136/bmj.h5627
