Článek
Letos v asociaci slavíme deset let od znovuobnovení činnosti. Naše kořeny ale vedou mnohem dál do minulosti. Před téměř čtvrtstoletím současnou organizaci, která dnes čítá více než 1 700 psychoterapeutek a psychoterapeutů, založilo pět nadšenců. Čtyři muži a jedna žena, psychiatrička Olga Kunertová.
Kdy jste, Olgo, do asociace vstoupila?
Vlastně jsem do asociace nevstoupila, neb nebylo ještě kam vstupovat. Připojila jsem se k iniciativě, která se kolem roku 2000 vzedmula jako vlna odporu proti novým pravidlům akreditací psychoterapeutických výcviků.
Iniciovali to tehdy psychoterapeuti Zdeněk Macek, Ivan Úlehla, Juraj Barbarič a Ivo Plaňava. V podstatě šlo o to, že se v rámci akreditačního procesu nezkoumala kvalita výcviku, ale pouze to, jestli je ten který vzdělávací program garantovaný nějakým zdravotníkem.
Jmenovaní sepsali otevřený dopis a sháněli pod něj co nejvíce podpisů. Já jsem tehdy chodila s kolegou Frantou Matuškou do výcviku hypnoterapie právě k Juraji Barbaričovi. A on nám tam ten dopis přinesl. Bylo mi to sympatické. Tehdy jsem sice ještě moc nerozuměla celému kontextu, ale to, že by psychoterapeutický výcvik nutně musel garantovat zdravotník, mi přišlo absurdní. To, v jakém resortu člověk pracuje, přece o kvalitě jeho psychoterapeutické práce nic nevypovídá a o kvalitě toho, co učí, ještě míň. A tak jsem připojila svůj podpis.
Po nějaké době se mi Zdeněk Macek najednou zavolal, jestli bych se nechtěla zapojit i do dalších aktivit a já jsem na to kývla.
Scházelo se nás zpočátku asi pět, spojoval nás názor, že psychoterapie je samostatným a svébytným oborem odborné činnosti a chtěli jsme tento názor prosazovat. A tak jsme založili občanské sdružení ČAP, Českou asociaci pro psychoterapii.
Jak jste se vlastně k psychoterapii dostala? Chtěla jste vždycky být psychoterapeutkou?
Poté, co jsem vzdala kariéru operní pěvkyně. Medicína mi přišla po gymnáziu jasná volba, protože v rodině je to taková tradice. Už tehdy jsem ale chtěla pomáhat spíš slovem. Fascinovalo mě, když jsem byla svědkem toho, že rozhovorem je možné přinést člověku úlevu účinněji než léky na uklidnění. Bylo mi jasné, že tohle chci umět. A tak jsem postupně absolvovala medicínu, atestaci z psychiatrie, první výcvik, druhý výcvik… Psychoterapie je opravdu to, co jsem chtěla a co také celý život dělám.
Jaké byly začátky asociace?
Byla jsem tehdy první předsedkyní. V původní partě jsem byla jediná žena a pánové byli gentlemani. Byla to spíš formalita, bylo nás zpočátku jen pět, všechno jsme dělali spolu. Snažili jsme se prosazovat Štrasburskou deklaraci a myšlenku jednotné psychoterapie bez ohledu na resort, kde je praktikována. Oslovovali jsme kolegy, kteří s tím souhlasili.
Udělali jsem kolem toho trochu haló a získali docela dost sympatizantů a přidávali se další členové. Stále nás ale bylo maximálně sedmdesát.
Vymezovali jsme se hlavně proti názoru, že by psychoterapie měla existovat jenom ve zdravotnictví. Pokoušeli jsme se diskutovat a přesvědčovat, že psychoterapie je přece pořád stejná, ať je vykonávána kdekoli, ale nepochodili jsme ani doma ani na evropské půdě. Byli jsme tehdy ještě moc malí a slabí a nebyli jsme ještě partnerem, kterého by ostatní brali vážně. A tak to počáteční nadšení poněkud opadlo a ČAPka na nějakou dobu usnula.
Pak se ale probudila….?
K jejímu probuzení došlo až v roce 2014. Vlastně v reakci na vážně míněnou snahu zamezit poskytování psychoterapeutických služeb mimo zdravotnický sektor. Dokonce došlo až k neúspěšné žalobě u soudu. To nás vyburcovalo. Rozhodli jsme se podobným snahám zabránit a začali jsme být v prosazování samostatné psychoterapie zase aktivní. Někoho (asi Zdeňka Macka) pak napadlo, že bychom potřebovali zastřešení, abychom byli schopni něco prosadit… no a že vlastně tu organizaci už máme. A tak jsme její činnost obnovili. To je to výročí, které si letos připomínáme.
Jak se ČAPka od té doby proměnila?
Stala se profesionálně pracujícím tělesem, má funkční výbor, odbornou radu, spoustu pracovních skupin, vyvíjí množství aktivit, naši členové jsou členy různých státních komisí. Jsme organizací, která sdružuje většinu psychoterapeutek a psychoterapeutů v Česku. Máme vlastní akreditační systém výcviků, který sice není zatím formálně uznávaný žádnou státní autoritou, ale je vysoce propracovaný a systematicky pojatý. Díky tomu se ČAPka mohla pro Evropskou asociaci pro psychoterapii (EAP) konečně stát nejen zastřešující ale i akreditační organizací. Zprostředkováváme tedy žadatelům evropský diplom psychoterapeuta. A to už jsem u těch úspěchů.
Co tedy pokládáte za největší úspěch, kterého jste dosáhli?
Jsem přesvědčená, že bez působení ČAPky na veřejné mínění, by dnes byla psychoterapie jen atestací pro klinické psychology a maximálně možná ještě psychiatry.
Taková opatření jako diskuse o vázané živnosti nebo třístupňový model ve zdravotnictví, kdy se k profesi oficiálně připouštějí i jiní odborníci, nejsou sice z našeho pohledu zdaleka ideální, ale je to zásadní noha ve dveřích, které tak zůstávají otevřené pro široké využití psychoterapie ve všech oblastech, kde může být potřebná a užitečná.
A co neúspěch? Co se nejvíc nepodařilo?
Nevím, jestli je to neúspěch, ale je samozřejmě zásadně špatně, že jsme na všech jednáních zatím stále v menšině. Zatím není vůle to změnit. Zdravotnický úhel pohledu na psychoterapii v ČR převládá.
Co byste tedy ČAPce přála k letošnímu výročí?
Přála bych nejen asociaci, ale hlavně stávajícím i budoucím klientům v Česku, aby se situace brzy změnila. Aby byla psychoterapie většinově uznávána jako odborná činnost psychoterapeutů, která pomáhá lidem řešit životní potíže, ne jen léčba nějakých patologií.
Samozřejmě fandím zákonu o psychologických a psychoterapeutických službách, ale v podstatě je nakonec jedno, jakou konkrétní legislativní podobu to uznání bude mít. Hlavně, aby se odstranily bloky, které de facto komplikují přístup k odborné péči všem klientům, kteří by ji potřebovali.
K dalšímu čtení: historické i současné postavení psychoterapie v Česku přehledně popisuje diplomová práce Legislativní rámec psychoterapie v ČR z pera Kateřiny Matuškové, MUNI, 2020.
