Článek
Pracuješ v organizaci Sananim. Ta poskytuje lidem se závislostmi sociální a adiktologické služby. Jak jsi se k téhle práci dostal?
Nastoupil jsem hned po škole. Asi mne přitahovalo pracovat s lidmi, kteří jsou tak trochu na hraně společnosti. Sám jsem si prošel určitými ztrátami a destruktivním obdobím, tak jsem jim asi víc rozuměl.
Pracoval jsem nejdřív v nízkoprahovém centru, což je zařízení, kam může přijít skutečně kdokoli. Zachycuje tak lidi, kterým by se jinak žádné pomoci nedostalo. Umožňuje jim se základně stabilizovat a pokud chtějí udělat nějakou změnu, tak je zkontaktuje s dalšími zařízeními.
Tomáš Vejrych
Jací byli tvoji klienti?
V nízkoprahu i v terénní práci, kdy jsme chodili přímo za klienty, měli všichni jedno společné – žili s obrovskou bolestí. Ta začínala většinou v dětství, kdy je jejich rodina odmítala nebo byli přímo obětí zneužívání. Často jsem na nich tu bolest viděl fyzicky, v chůzi, v očích. Měli v sobě obrovskou míru destrukce, ale lidi jsou schopní přežít skutečně ledacos.
Na druhou stranu jsem tam ale taky viděl, jak moc těžké je se těch zranění na duši vzdát. Přenést se přes ně a dovolit si jít dál. Neudělat si z utrpení celoživotní program.
Po čtrnácti letech jsem toho ale měl dost. Příliš jsem absorboval, co ti lidi prožívali a jak bezvýchodné ty jejich osudy často jsou. V nízkoprahu jde hlavně o to umožnit těm lidem přežít a aby uviděli naději, že z toho destruktivního koloběhu vede cesta. Já už jsem ale chtěl dělat víc. Chtěl jsem jim pomáhat po té cestě kráčet, rozvíjet svůj potenciál a zbavovat se zranění.
Takže jsi se vydal cestou psychoterapeutickou..
Ano. Udělal jsem si komplexní psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a začal jsem s klienty pracovat terapeuticky.
Teď už desátým rokem pracuju v adiktologické ambulanci. Máme tu dva programy. Jeden docházkový psychoterapeutický a druhý spíš zaměřený na tzv. case management pro klienty, kteří mají hodně komplexní problémy a potřebují řešit více oblasti najednou – nejen závislost, ale taky práci, bydlení, finance a podobně. Do toho terapeutického přijímáme klienty, kteří se rozhodli abstinovat nebo alespoň tu svou závislost dostat pod nějakou kontrolu.
Kdo je tvůj typický klient?
To nejde říct. Závislost si nevybírá. Do ambulance nám chodí lidi různých profesí – právníci, kteří jedou na výkon; herci a umělci, kteří potřebují být neustále kreativní a závislost je v jejich prostředí často normou až po manažery nebo matky na mateřské.
Je důležité říct, že většina rizikově užívajících lidí se z toho dostane sama. Prostě je drogy provází určitou životní etapou. Berou je, aby překonali nějakou událost, se kterou si neumí poradit. Pokud mají dobrý základ, dobrou rodinu, vztahy, zážitek toho, že se jim něco v životě podařilo, tak se z toho většinou dostanou sami.
Pak jsou ale lidé, se kterými se život nemazlil. Třeba měli tátu alkoholika, který doma moc nebyl, a když přišel, tak zmlátil je i mámu. Máma z toho byla na nervy a neměla prostor se dítěti věnovat a když přineslo domů jedničku, tak už neměla ani sílu ho pochválit. No a takový člověk se pak setká s drogou, která v jeho mozkovém centru odměny zafunguje jako bomba. Dá mu pocit uspokojení, zklidní ho a on nebo ona se najednou cítí skvěle jako nikdy. A pokud je droga jediným způsobem, jak si ulevit, je hrozba rizikového užívání a závislosti více než reálná.
Jak může pomoci psychoterapie?
První krok je pomoci klientovi si přiznat, že má s užíváním problém. Pak zjišťujeme, proč se chce o změnu pokusit. Jasná motivace je základem pro odložení nutkavé a často až tělesně prožívané potřeby návykovou látku užít. Teprve když se to podaří, může se klient zaměřit na sebe začít se sebou pracovat.
Může začít zjišťovat, že se na sebe, na lidi a na svět dívá určitým způsobem. A ten náhled je ovlivněn právě zkušenostmi z dětství, které se poskládaly do určitých „scénářů“ a ty mohou udržovat koloběh závislosti.
Díváme se na to, jaký má klient postoj k sobě. Zjišťujeme, proč se nemá rád. Jestli to nemůže být třeba spojené s tím, že ho doma nechválili a když se chtěl rodičům přiblížit, tak dostal výprask nebo ještě něco horšího. A postupně se nám daří to poopravit a klient zjistí, že může zkusit přestat brát, že se nemusí nevědomě ničit, že to může zvládnout. Rozdmýcháváme naději. Konkrétní psychoterapeutická práce pak záleží na okolnostech a důvodech, proč se závislost rozvinula.
Takže psychoterapie se běžně v sociálních službách poskytuje?
Ano i ne. Víme, že sociální služby jsou druhou oblastí v Česku, kde pracuje nejvíce psychoterapeutek a psychoterapeutů. Na druhou stranu asi jen 15 % psychoterapeutů v sociálních službách se jako takoví označují.
Proč?
Problém je v tom, že psychoterapie není zákonem definovaná. Ani zákon o sociálních službách ji nezná jako tzv. základní činnost. A tak kraje, které sociální služby financují, nevědí, jestli mohou psychoterapii proplácet. Je v tom velká nejistota pro poskytovatele sociálních služeb a snížená dostupnost pro klienty, protože nevědí, že by zde psychoterapii mohli hledat.
Jaké výhody má, když je psychoterapie poskytována přímo v zařízení sociální služby?
Je dostupnější. Klienti se souběhem více problémů a nižší motivací do zdravotnictví nemají šanci dostat. Často z léčby vypadávají, nechodí pravidelně. Systém financovaný dle platby za výkon, který ve zdravotnictví je, tuto klientelu často vylučuje.
Pak je tu finanční dostupnost. Na psychoterapii je potřeba chodit soustavně nějakou dobu. Cena jednoho sezení v soukromých praxích je okolo tisícovky, to si spousta lidí nemůže dovolit. Právě pro ty by tu měly být sociální služby.
Když je psychoterapeut součástí týmu sociálních služeb, pak je komplexní péče pro klienta mnohem efektivnější, je koordinovaná, všichni táhnou za jeden provaz. I pro psychoterapeuta je to příjemnější, protože není na tyhle, často velice náročné klienty sám.
Zdroje:
Kalina, K. (2015). Klinická adiktologie. Grada.
Kalina, K. a kol. (2003). Drogy a drogové závislosti, Úřad vlády České republiky.
Millerová, G. (2011). Adiktologické poradenství. Galén.
