Článek
Schyluje se k bitvě
Dne 23. května 1618 byli z okna jednoho z paláců Pražského hradu vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a sekretář Filip Fabricius. Tímto okamžikem vyvrcholily spory části české šlechty (především té nekatolické) s císařem Matyášem. Tato událost znamenala pro české stavy překročení Rubikonu a stavovské povstání se rozhořelo naplno.
V první fázi povstání se stavovskému vojsku podařilo dosáhnout několika taktických úspěchů. V listopadu 1618 dokázal Jindřich Matyáš Thurn porazit císařskou armádu v bitvě u Lomnice a posléze byla dobyta Plzeň. Císař Matyáš byl v tuto chvíli ochotný jednat o příměří a naplnění některých stavovských požadavků. Potom ale náhle zemřel a na trůn nastoupil Ferdinand II. Stavové věděli, že s ním, se lidově řečeno „nedomluví“.
Bylo tedy zřejmé, že o výsledku povstání se rozhodne na bojišti. Stavové pokračovali v nastoupeném kurzu a po určitou dobu se jim dařilo navazovat na počáteční úspěchy. Stavům se podařilo paralyzovat katolickou šlechtu na Moravě, obsadit nejvýznamnější města a získat její území. Dalším krokem mělo být přenesení války na území nepřítele, tedy do dědičných zemí habsburské koruny.
Také invaze do Dolních Rakous se zpočátku vyvíjela dobře a stavovské vojsko se dostalo až na předměstí Vídně. I díky sérii taktických chyb jeho velitelů ale město dobýt nedokázalo, a navíc se muselo rychle vrátit do jižních Čech, neboť se tam jeho druhá část dostala do problémů. Operovala tam totiž armáda Karla Bonaventury Buquoye, která vázala velké množství stavovských sil.
Stavům v jižních Čechách velel hrabě Hohenlohe, který přivolal posily v podobě hraběte Mansfelda od Plzně. Situace tedy byla následující: Hrabě Thurn se vracel s armádou z Rakouska, hrabě Hohenlohe operoval v jižních Čechách a hrabě Mansfeld mířil od Plzně. Na císařské straně dokázal hrabě Buquoy posilovat svojí armády dalšími jednotkami, které Hohenlohe nedokázal zastavit. Buquoy ale nechtěl dopustit spojení stavovských armád a vybral si proto střetnutí jen s jednou z nich: s Mansfeldovou.
Bitva u Záblatí
Buquoy o Mansfeldovi věděl a připravil proto léčku. Čtyři tisíce Mansfeldových mužů postupovaly směrem k Vodňanům a u Záblatí se k němu donesla zpráva, že u nedalekých Netolic narazili stavové na císařské a brání se jejich přesile. Netolice byly ale ve skutečnosti Buquoyem dobyty (císařští vojáci se chovali velmi krutě, část obyvatel včetně žen a dětí dokonce upálili) a zpráva byla ve skutečnosti dezinformací.
Mansfeld se ale do léčky chytil a své vojsko rozdělil na dvě části. Jedna část vyrazila k Netolicím, druhá se opevnila u Záblatí.Dne 15. června 1619 císařské vojsko pod velením hraběte Buquoye zaútočilo na Záblatí, a i když se Mansfeld vrátil, jeho vojsko bylo nyní rozděleno. V tomto stavu měl Buquoy velkou výhodu a svým systematickým postupem dokázal stavovské vojsko donutit ke kapitulaci.
Na stavovské straně padlo 300-400 mužů, ztráty císařského vojsko nejsou známé. Bitva u Záblatí byla po strategickém neúspěchu u Vídně další porážkou českých stavů, překlopila iniciativu na císařskou stranu a v neposlední řadě uštědřila velkou ránu morálce stavovského vojska. To vše se následně projevilo další rok, kdy došlo k osudné bitvě na Bílé hoře.
