Článek
Indočínská válka
Po kapitulaci Japonska v září 1945 se ve Vietnamu, který byl během druhé světové války Japonskem okupován, střetly dvě koncepce dalšího vývoje této asijské země. V první řadě zde byly nároky Francie, bývalé koloniální velmoci, která zde vládla před vypuknutím druhé světové války. Francie chtěla zkrátka Vietnam opět pod svoji nadvládu.
Na druhé straně zde byla Ho Či Minova Liga za nezávislost Vietnamu, komunistická organizace, která bojovala za nezávislost země na koloniální nadvládě. Střety začaly hned v roce 1945 poté, co Japonci složili zbraně. Válka mezi francouzskými expedičními silami a komunistickou vietnamskou armádou, tj. Viet Minhem, pak naplno propukla v roce 1946.
Do roku 1954 se do bojů zapojilo celkem 400 tisíc vojáků z Francie a jejich vietnamských a dalších asijských spojenců. Pro fanoušky filmových Mayovek je jistě zajímavou informací to, že bojů v první linii se zúčastnil i budoucí představitel Vinnetoua, Pierre Brice. Jak se ale do Indočíny dostali Češi a Slováci?
Cizinecká legie v bojích v Indočíně
První indočínská válka, vedená mezi francouzskou koloniální správou a Ho Či Minovou Ligou za nezávislost Vietnamu, je pro nás často vzdáleným konfliktem. A přesto se do ní zapojilo více než 1 600 Čechoslováků, z nich jich přes 300 na bojištích zahynulo. Čechoslováci se do války dostali logicky v řadách francouzské cizinecké legie.
Cesty Čechoslováků do legie byly různé. Byli zde i vojáci, kteří v legii sloužili již od dvacátých let, většinou šlo ale o úplné nováčky. Jednalo se především o muže, kteří po roce 1948 opustili Československo s cílem začít nový život ve svobodném světě. Do Spojených států nevedla úplně přímočará cesta a mnoho mužů tak kývlo na nabídku pětileté služby ve francouzské cizinecké legii, po níž následovalo udělení francouzského státního občanství. Motivací byla pro československé emigranty i potenciální možnost bojovat proti komunismu.
Francouzi vojáky potřebovali a o Čechoslováky měli zájem. Všichni samozřejmě museli projít výběrovým sítem, kde se kromě zdravotní způsobilosti zkoumalo i to, zda dotyčný nebyl členem SS, gestapa apod. Každý, kdo byl do legie přijat, musel projít vyčerpávajícím několikaměsíčním výcvikem, to samozřejmě platilo pro všechny bez rozdílu, tedy úplné nováčky i ty, kteří měli třeba zkušenosti z druhé světové války. Není bez zajímavosti, že velmi mnoho Čechů a Slováků skončilo u elitních výsadkářů.
Žádný výcvik ale nemohl vojáky připravit na realitu bojů v Indočíně. Nelidské vedro, vlhkost, tropické nemoci, a především kruté boje, ve kterých navíc nepřítel získával stále větší převahu. Tím vším museli Francouzi i Čechoslováci procházet. Zcela specifický osud čekal na ty Čechoslováky, kteří byli Viet Minhem zajati. S tím, jak se svět nořil do studené války, byla jasná i podpora obou stran. Zatímco Francii podporovaly Spojené státy, Východní blok zase poskytoval pomoc vietnamským komunistům.
Zajatci museli nejprve zajetí vůbec přežít, nejen, že s nimi komunisté nejednali v rukavičkách, ale podvyživené vězně kosily choroby. Jak napsal jeden ze svědků: „Živí záviděli mrtvým“. A pokud vojáci přežili, následovala repatriace do Československa a soud. Je ale zajímavé, že soudy si s jejich případy příliš nevěděly rady. Režim je rozhodně nevyužil jako odstrašující příklady a rozhodl se neudělovat exemplární tresty. Komunistům šlo spíše o to, aby se o zapojení Čechoslováků doma veřejnost raději nic nedozvěděla. Vojáci tak byli odsouzeni zpravidla na několik málo let a většina jich byla propuštěna dříve v souvislosti s amnestií Antonína Zápotockého.
Jak bylo řečeno, 1600 Čechoslováků bojovalo v první indočínské válce, 300 z nich padlo a desítky jich byly zpět v Československu souzeny. To je bilance této stále dosti neznámé kapitoly našich dějin. A jak válka dopadla? V roce 1954 se Francie po prohrané bitvě u Dien Bien Phu (i v ní bojovali Čechoslováci) stáhla a došlo k rozdělení země na severní a jižní Vietnam. Nastalé příměří bylo ale velmi křehké a druhá vietnamská válka na sebe nenechala dlouho čekat.
