Článek
Češi na vodě
Obliba tzv. vodní turistiky je v Česku světově ojedinělá. Českou lásku k vodě je možné přirovnat k houbaření. Tyto dvě aktivity nejsou nikde na světě provozované v tak masovém měřítku jako u nás. Existují průzkumy, podle kterých vyráží v létě na řeku alespoň jednou za několik let více než polovina Čechů.
Ne snad, že by jinde nebyli vodáci, ale ať už mluvíme o Severní Americe nebo západní Evropě, rozdíl je zásadní. V těchto zemích nebo regionech se jedná spíše o sportovní sjíždění horských řek na raftech.To už ze své podstaty není úplně pro každého a těmto aktivitám se proto věnují skutečně sportovně založení lidé.
České vodáctví je jiné, je mnohem pohodovější. Plavba na klidných hladinách českých řek od kempu ke kempu a od hospůdky k hospůdcekoneckonců jako by mnohem lépe odpovídala české povaze než dramatické proplouvání kaňonů a vyhýbání se skálám v proudu zpěněné vody.
Jak to ale všechno začalo?
Historie vodáctví u nás
Lidé se po řekách plavili samozřejmě odnepaměti. Nedělali to ale pro svoji zábavu, řeky byly dopravními tepnami, po nichž se plavilo dřevo, sůl a řada dalších produktů. Vodáctví jako sportovní činnost nebo druh turistiky je samozřejmě záležitost mnohem mladšího data. Vše začalo na přelomu 19. a 20. století a začátky vodáctví jsou spojené se jménem Josef Rössler-Ořovský.
To by nemělo překvapit nikoho, kdo se trochu zajímá o historii sportu u nás. Ořovského vliv na sport u nás snese srovnání snad jen s Járou Cimrmanem. Co všechno dokázal? V roce 1881 založil první bruslařský klub u nás, v roce 1887 pořádal první atletické závody, v témže roce k nám dostal první lyže a rovnou je vyzkoušel na pražském Václavském náměstí, hned potom založil první lyžařský klub. Jako první přeložil fotbalová pravidla a byl rozhodčím ve vůbec prvním derby Sparta-Slavia. K tomu si připočtěme významný podíl na založení Českého olympijského výboru, účast na Olympijských hrách v roce 1912, byl místostarostou Svazu skautů.
Josef Rössler-Ořovský: neúnavný průkopník sportu a popularizátor vodáctví.
Nás ale nyní zajímá především to, že si v roce 1910 objednal kánoe. Šlo o kánoe z žebrovým a potažené plátnem. Na tomto místě je třeba upozornit, že Ořovského kánoe nebyly úplně první u nás, v roce 1875 měl jednu lékárník Ferdinand Zinke z Roudnice, další měl hrabě Kinský a brněnský veslařský si také jednu objednal. Koneckonců, i sám Ořovský už předtím splouval řeky na lodích vlastní konstrukce. Ořovský byl velký propagátor, a proto se právě od něj začíná psát moderní historie vodáckého sportu u nás. Jeho rychlému rozšíření navíc napomohl kromě Ořovského nadšení pro sport ještě jeden fenomén, který se přesně v téhle době začínal rozvíjet. Šlo samozřejmě o tramping.
Trampové přijali vodácký sport nebo vodní turistiku za svou a začali putovat nejen po svých, nýbrž i po vodě. V roce 1913 vznikl Svaz kanoistů Království Českého a v roce 1919 potom Český svaz kanoistů a vodních turistů. Nejpopulárnějšími řekami byly v této době Vltava, Berounka a Sázava. Ne náhodou šlo o řeky, kolem kterých se soustředili právě trampové.
V dobách první republiky hrály jednoznačný prim dřevěné kánoe. Po druhé světové válce je pomalu začaly nahrazovat kánoe laminátové. Jedna věc ale zůstala. Vodáci měli své vlastní lodě a láskyplně o ně pečovali. Samozřejmě, pokud šlo o různé vodácké kluby, tak tam byly lodě klubové, to ale na věci nic nemění. Loď byla pevně spjata s tím, kdo na ní jel.
V poválečné době potom vodáci „dobyli“ i další řeky a vodní turistika se stala ještě masovější. Lze uvažovat o tom, že na obrovské popularitě vodáctví se do jisté míry podepsal i komunistický režim, neboť lidé moc jiných možností k tomu, jak trávit letní dovolené neměli, a vodáctví nabízelo příjemnou a zábavnou aktivitu. Nechceme tím ale říct, že by snad české vodáctví byla znouzectnost, tak zásadní onen vliv komunismu asi nebyl. Ale i kdyby byl, popularity vodáckého sportu by byla jedním z mála jeho pozitivních důsledků. Ale zpátky k tématu.
Dostáváme se do dnešních dnů. Na trhu je nepřeberné množství lodí z inovativních materiálů jako je karbon nebo kevlar, jezdí se i na raftech. Tou nejdůležitější inovací je ale něco jiného: plastová loď. Plastové lodě vydrží téměř všechno. Není proto problém lodě půjčovat. A tím se dostáváme k zásadnímu fenoménu dnešních řek. Ty jsou lemovány půjčovnami lodí. To sice znamená, že dnes už člověk nemusí mít vlastní loď, a přesto si může užít romantiku sjíždění řeky, na druhou stranu to ale vede k tomu, že řeky jsou přeplněné, často navíc lidmi, kteří nemají s tradičními vodáky vůbec nic společného. Každá mince má zkrátka dvě strany.
Jedno ale zůstává neměnné: Češi prostě vodu milují.
