Článek
Pohřeb žehem v dávné i nedávné historii
Mluvíme-li o skutečných počátcích pohřbívání žehem, musíme zabrousit do opravdu dávné historie, vlastně prehistorie. Nalezeny byly zpopelněné ostatky staré 40 000 let a také mnohé starověké civilizace volily právě tento způsob rozloučení se zesnulým. Například v Indii byla kremace zcela zásadním prvkem hinduistického náboženství a platí to dodnes. Ve Starověkém Řecku byla kremace vyhrazena těm největším hrdinům a králům, naopak, ve starém Egyptě se týkala prostých obyvatel, neboť faraoni a vysocí úředníci se nechávali mumifikovat.
V křesťanském kulturním okruhu byla však kremace dlouho odmítána, neboť podle církve odporovala představě o vzkříšení. S tím, jak se stále více lidí stěhovalo do měst, začala vyvstávat potřeba efektivnějšího a hygieničtějšího způsobu pohřbívání, než je klasický pohřeb do země. Zatímco ale například ve Spojených Státech bylo první krematorium postaveno již v roce 1876, v Rakousku-Uhersku platil zákaz pohřbu žehem po celou dobu jeho existence. A týkal se logicky i českých zemí. Neznamená to ale, že by i u nás nebyli příznivci kremace.
Boj za legalizaci kremace
Snaha o legalizaci kremace u nás přišla od německých obyvatel žijících v Liberci. Liberečtí byli velmi aktivními členy spolku přátel žehu a již v roce 1898 oficiálně usilovali i přes zákaz pohřbů žehem o vlastní krematorium. Boj s rakouskými úřady nebylo možné vyhrát okamžitě, přesto se ledy začaly lámat.
Liberec dostal povolení ke stavbě krematoria v roce 1912. Neznamená to ale, že by v něm kremace byly povoleny. Jejich příznivci se proto od roku 1909 nechávali zpopelnit na druhé straně hranice v saské Žitavě.
První kremace u nás proběhla 31. října 1918
Zajímavá je samotná stavba krematoria, jeden čas se dokonce uvažovalo, že by mělo stát na vrcholu Ještědu. Projekt architekta Bitzana z Drážďan však nakonec začal vyrůstat na takzvaném Monstračním vrchu. Dnes se jedná o součást širšího centra města. Stavba začala v roce 1915 a dokončena byla v srpnu roku 1917. Povolení k provádění kremací však stále neexistovalo.
Konečně vítězství!
Zásadní změnu však přinesl konec první světové války a rozpad Rakouska-Uherska. Díky němu mohl být již 31. října 1918 v Liberci zpopelněn vůbec první člověk, měšťan Robert Jahn. Ne snad, že by československé úřady řešily otázku zákazu kremací již tři dny po vzniku republiky, Liberečtí ale využili právní vakuum, které po rozpadu monarchie nastalo.
V následujících letech počet kremací v Československu rychle stoupal až se staly nejčastějším způsobem pohřbu. Jak je možné, že si Češi kremaci oblíbili tak rychle a v takovém měřítku? Půjde pravděpodobně o kombinaci různých důvodů, asi se ale projevil i fakt, že Češi stáli historicky v určité opozici ke katolické církvi. Tato pozice byla v době Rakouska-Uherska utlumena, za první republiky ale tento postoj začal opět nabírat na síle. Není ale pochyb o tom, že to má i své negativní stránky, především rekordní počet pohřbů bez obřadu a nevyzvednutých uren. A když jsme u církve: ta možnost kremací poprvé připustila ve dvacátých letech, oficiálně ale jejich zákaz zrušila až v roce 1963.
V současné době u nás tedy kremace jednoznačně převládají, je otázkou, zda jejich dominanci nenaruší nové způsoby pohřbívání, např. kryokremace nebo kompostování těla.
