Článek
Od Mnichova po březen
Po mnichovské katastrofě oznámilo Německo Československu, že požaduje odstoupení prezidenta Edvarda Beneše jakožto základní podmínku jakéhokoliv jednání mezi oběma zeměmi. Beneš nicméně žádné německé ultimátum nepotřeboval. Rezignaci samozřejmě plánoval a 5. října pronesl svůj poslední rozhlasový projev k národu. Potom se s manželkou Hanou stáhnul do ústraní své vily v Sezimově Ústí. Tam setrval do 22. října a z dálky sledoval, jak se proti němu v Československu zvedá odpor a na jeho hlavu se snáší nemilosrdná kritika.
S tím nicméně Beneš počítal a jeho plány byly dlouhodobější. Zatímco v pomnichovském Československu s vlídným zacházením počítat nemohl, v zahraničí tomu bylo přesně naopak. Řada hlav států jej veřejně ocenila a vyzdvihla oběť, kterou Beneš a jeho země přinesli na oltář míru. I Winston Churchill, který stejně jako Beneš nepochyboval o tom, že k válce s Hitlerem nakonec stejně dojde, byl mezi těmi britskými poslanci, kteří Beneše navrhli na Nobelovu cenu míru. Edvard Beneš také dostal celou řadu nabídek ze zahraničních univerzit k tomu, aby na nich začal přednášet.
Dne 22. října potom Beneš v devět hodin ráno odletěl do Londýna. Důvodem byla jednak atmosféra, která se vůči němu stávala stále nepřátelštější, a také snaha o to, aby nové politické reprezentaci nekomplikoval život. Během svého pobytu v Londýně začal pracovat na koncepci druhého zahraničního odboje. Pomalu ale jistě si ho začaly nacházet dopisy některých československých politiků, kteří mu vyjadřovali podporu. Za všechny jmenujme Ladislava Rašína. Na konci listopadu potom Beneš poslal blahopřání Emilu Háchovi ke zvolení třetím československým prezidentem.
Začátkem února potom Edvard Beneš odcestoval na parníku SS Washington do Spojených států. V New Yorku byl velmi vřele přivítán a známý starosta La Guardia při té příležitosti pronesl projev, který nám má i v dnešní době co říci (viz Fronta.cz):
„Čtyři reprezentanti dvojí úpadkové evropské demokracie a dvou násilnických diktatur se sešli v Mnichově, rozhodli, že místo politiky budou provádět obyčejnou řezničinu, položili si na svůj operační stůl spoutaný malý stát a začali ho čtvrtit. Presidenta tohoto státu vítáme dnes v New Yorku. Ujišťujeme ho, že jsme na toto řeznictví evropských velmocí nezapomněli, že je po zásluze oceníme a že podle toho statečný jeho národ budeme zde ve Spojených státech vždy podporovat. A prohlašujeme, že tento národ znovu se brzy zdvihne ke svobodě a že jeho president se vrátí zpět do osvobozené vlasti.“
V následujících měsících potom Beneš přednášel na univerzitě v Chicagu a cestoval po Spojených státech. Setkával se s krajany, kteří začínali organizovat celou řadu akcí na podporu Beneše i Československa.
Osudný 15. březen a doba po něm
Právě ve Spojených státech tedy Edvard Beneš strávil i den, v němž Československo zmizelo z mapy. Bez ohledu na celkový názor na Beneše je třeba říct, že z velké části právě díky němu to bylo naštěstí jen dočasně. Dostáváme se nyní k tomu, s kým Edvard Beneš tento temný den strávil. Byl to slavný německý spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1929 Thomas Mann. Toto setkání nebylo úplně náhodné, neboť Thomas Mann byl od roku 1936 také československým občanem. Mann totiž s rodinou uprchnul před nacisty nejprve do Československa. Trochu paradoxně tak Beneš v den okupace své země Německem večeřel s německým rodákem. To samozřejmě není žádná výtka či kritika, Thomas Mann byl jednoznačným odpůrcem režimu a ve Spojených státech byl stejným vyhnancem jako Edvard Beneš.
V den okupace vydal Beneš prohlášení pro krajany a o den později odeslal telegramy světovým státníkům včetně prezidenta Roosevelta. Dne 21. března potom Národní rada československých krajanů v USA Beneše oficiálně vyzvala, aby se postavil do čela boje za obnovení nezávislosti. O několik dní později potom prezident Roosevelt v odpovědi Benešovi potvrdil, že Spojené státy okupaci neuznají a vyjádřil přesvědčení, že aktuální „neblahé okolnosti“ jsou pro Československo pouze dočasné.
Benešova organizace odboje po těchto událostech nabrala nový směr a velkou vzpruhu pro ni znamenal i fakt, že se k němu přihlásil plukovník František Moravec se svojí zpravodajskou skupinou. Roosevelt potom 28. května Beneše osobně přijal. Schůzka trvala asi 3,5 hodiny. Dne 31. května Beneš slavnostně otevřel československý pavilon na světové výstavě v New Yorku, na němž byl velkým písmem vytvořený nápis:
„After the tempest of wrath has passed the rule of thy country will return to thee o Czech people“
V češtině tedy „Až bouře hněvu pomine, vláda nad tvou zemí se ti navrátí, ó lide český“. Dalším významným dnem jeho amerického pobytu byl 8. červen 1939, kdy pronesl v Chicagu projev, ve kterém odmítl mnichovskou dohodu a okupaci Československa z právního i politického hlediska. Oficiálně tak prohlásil, že Československo stále existuje. Tímto projevem lze ohraničit oficiální vznik druhého odboje.
Začátkem července se ještě Edvard Beneš zúčastnil československého dne v New Yorku, na nějž dorazilo 25 000 lidí a Benešův projev vysílalo několik amerických rozhlasových stanic. Spojené státy Beneš opustil 12. července 1939 a vrátil se do Evropy. Na přivítanou mu byl v Londýně uspořádán slavnostní oběd, kterému předsedal Winston Churchill. Právě při této příležitosti pronesl slavnou větu „Nemohu slíbit, že Velká Británie půjde nyní do války za Československo. Vím ale, že budoucí mír nebude dělán bez Československa“.
