Článek
Tenkrát v Americe
Na konci října 1918 se několik staletí trvající existence habsburské monarchie definitivně chýlila ke konci a hroutila se pod tíhou válečné prohry. Přestože je v paměti většiny lidí vznik samostatného státu neodmyslitelně spjat s 28. říjnem a živelným přebíráním moci v ulicích Prahy, mezinárodněprávní a politické základy první republiky byly ve skutečnosti ukotveny o dva dny dříve. A nestalo se tak v Praze, nýbrž na opačném konci světa. Datum 26. října 1918, spojené s událostmi v americké Filadelfii, představuje jeden z největších triumfů zahraniční diplomacie Tomáše Garrigue Masaryka a neprávem opomíjený významný den naší historie.
Deklarace v Independence Hall
Cesta ke vzniku československého národní státu nebyla tak úplně přímočará. Přestože americký prezident Woodrow Wilson prosazoval právo národů na sebeurčení, západní mocnosti se dlouho obávaly, že rozpad Rakouska-Uherska uvrhne celý středoevropský prostor do chaosu. Ne úplně bezdůvodně se bály drobných lokálních válek či určité „balkanizace“ našeho regionu. Masaryk pochopil, že americkou elitu nepřesvědčí pouze lobbováním za české a slovenské zájmy, ale musí ukázat, že utlačované národy jsou schopny vzájemné dohody, spolupráce a mírového soužití.
Z Masarykovy iniciativy proto vznikla Demokratická středoevropská unie, která sdružovala zástupce národů regionu. Sjezd ve Filadelfii začal 23. října a vše vyvrcholilo právě 26. října 1918. Místo nebylo vybráno náhodně. Delegáti se totiž sešli v historické budově Independence Hall, v téže místnosti, kde byla zástupci amerických kolonií dříve přijata Deklarace nezávislosti. Masaryk zde jménem zúčastněných delegátů přečetl a podepsal Deklaraci společných cílů nezávislých středoevropských národů.
Dokument byl vědomě stylizovaný po americkém vzoru a odvrhl staré monarchistické uspořádání. Zúčastněné národy se v něm slavnostně zavázaly k budování demokratických států, respektování lidských práv a principů sebeurčení. Pro americkou veřejnost i politiky představovala tato událost přitažlivý a dramatický moment, který vytvořil přímou emocionální a ideovou spojnici mezi americkými otci zakladateli a novými evropskými státy. Deklarace byla americkou administrativou nadšeně přijata a a zajistila Masarykovi a jeho hnutí silnou morální i faktickou podporu.
Masaryk se vrací do vlasti. Velký kus práce odvedl ve Filadelfii.
Filadelfská dohoda
Téhož dne pak podepsal Masaryk takzvanou Filadelfskou dohodu. Jeho protějškem byl Grigorij Žatkovič, tehdejší předseda Americké národní rady Uhro-Rusínů. Rusíni, obývající chudý, avšak strategicky významný hornatý region na východě habsburské monarchie, tehdy čelili problému, jak dál pokračovat ve svém vlastním boji za národní svébytnost.
Jejich americká exilová reprezentace zvažovala několik variant vývoje od setrvání v rámci Uher s jistou formou autonomie, přes úplnou nezávislost, až po připojení k ukrajinským územím. Masaryk však Žatkoviče přesvědčil, že nejlepší zárukou národního rozvoje Rusínů bude spojení s rodícím se demokratickým Československem.
Filadelfská dohoda poprvé formálně zakotvila plán na připojení Podkarpatské Rusi k českému a slovenskému státu. Pro Československo šlo o geopolitický tah mimořádného významu. Stát se díky tomu protáhl hluboko na východ a získal společnou hranici s Rumunskem, což se v následujících letech stalo základem pro vojensko-politické spojenectví známé jako Malá dohoda. Výsledky jednání s Žatkovičem pak posloužily jako klíčový argument československé delegace během následné mírové konference v Paříži.
Když o dva dny později, tedy 28. října 1918, lidé v Praze začali spontánně přebírat moc a vyhlásili Československo, vstupovali už do situace, která byla na mezinárodní scéně precizně připravena. Bez 26. října by revoluce v Praze byla pouze domácím převratem s nejistým mezinárodním ohlasem.
Události z 26. října 1918 tak tvořily nezbytný základ vzniku Československa. V jediném dni dokázal Masaryk novému státu zajistit nejen rozlehlé území na východě, ale zároveň i nezpochybnitelný kredit v očích západních spojenců. Tento den tak zůstává definujícím momentem, který vtiskl první republice její teritoriální podobu a potvrdil její ukotvení ji v západním demokratickém okruhu.
