Článek
Vzpomínky na normalizační pohodu
Období vlády komunistické strany trvalo od roku 1948 do roku 1989. Pamětníků prvních dvou dekád, kteří by v té době byli v produktivním věku, již tolik není a většina lidí vzpomínajících na komunismus má na mysli především období tzv. normalizace. Jedná se tedy o léta sedmdesátá a osmdesátá. Pojďme se soustředit právě na ně.
Hned na začátek je třeba říct, že mezi teoretické výhody komunistického režimu rozhodně nebudeme považovat nízké ceny. Jedná se totiž o mýtus, který žádné bližší zkoumání neustojí. Realistické porovnání ukáže, že běžný páteční nákup stál v roce 1989 klidně i šest procent průměrné mzdy, zatímco dnes to není ani 1,5 procenta. Informace o tom, že máslo stálo v 80. letech deset korun, je sama o sobě bezcenná s porovnáním průměrných výdělků. Zkrátka a dobře z ekonomického hlediska se dnes máme výrazně lépe.
Plná zaměstnanost
Mezi jeden z nejčastějších argumentů, které používají zastánci tvrzení, že život za komunismu byl lepší než ten dnešní, je fakt, že neexistovala nezaměstnanost. To je jistě pravda a teoreticky na tom lze skutečně shledat něco pozitivního. Možná tento stav napomáhal budovat jistou sociální soudržnost, je nicméně potřeba si uvědomit i to, za jakou cenu.
Komunistická strana měla osud každého člověka skrze jeho zaměstnání pevně ve své moci. Jistě, že bylo možné změnit zaměstnání, pokud by byl ale daný člověk v nemilosti, mohlo mu to být zakázáno. Zaměstnanci mohla být také kdykoliv změněna pracovní náplň nebo dokonce místo výkonu povolání. Další věc je, že tento systém byl zoufale neefektivní a bez funkčního pracovního trhu ekonomika nemohla prosperovat. I to byl jeden z faktorů pro hospodářský úpadek Československa, který už v 80. letech nebylo možné zakrýt sebehlasitější propagandou. Zaměstnanci necítili tlak na své pracovní výkony a ani z jiných důvodů neměli motivaci pro odvádění skutečně kvalitní práce.
Klid na práci strážený příslušníky VB, co víc si přát?
Nerozdělená společnost
Mezi výhodami života za komunismu je často udávána i společnost, která netrpěla rozdělením tak jako dnes. Lidé často vzpomínají na intenzivnější sousedské vztahy, vzájemnou výpomoc apod. Dost možná to skutečně může platit. I v tomto případě je ale potřeba věci vidět v kontextu. Společnost, která je nucena k poslušnosti vůči jednomu oficiálnímu názoru, zkrátka navenek rozdělená nikdy nebude. Je proto otázkou, do jaké míry byla ona soudržnost skutečná a do jaké míry šlo o jakousi fasádu. Když byly v roce 1996 zpřístupněny archivy StB, mnoho lidí zůstalo v šoku. Zjistili totiž, že na ně donášeli jejich sousedé nebo lidé, které považovali za blízké přátele. Vzájemná nedůvěra byla jedním z průvodních znaků komunistického režimu a ony vřelé vztahy jí velmi často pouze navenek překrývaly.
Mezi lidmi, kterých se žádné donašečství netýkalo, nicméně skutečně mohly existovat obecně dobré vztahy. Jak již ale bylo zmíněno, lidi spojoval jeden oficiální názor, či spíše odpor k němu. Svobodná společnost toto omezení nemá, a proto se mnohem snadněji štěpí. Je však otázkou, jestli je zrovna toto možné považovat za nevýhodu dnešního světa vzhledem k tomu, že se jedná o průvodní jev skutečné svobody.
Specifickou kapitolu potom tvoří snaha o stírání rozdílů ve školních kolektivech (a nejen v nich). Příkladem budiž jednotný cvičební úbor v podobě dnes již spíše legračních červených či modrých trenýrek a bílých cviček. Toto rovnostářství mělo sice i ideologický podtext, ne náhodou se ale o něco podobného snaží v dětských kolektivech například v Británii prostřednictvím školních uniforem.
Bezplatné zdravotnictví
Lidé vzývající komunistické zdravotnictví poukazují na to, že neexistovaly žádné poplatky za využití pohotovosti či jiných zdravotnických služeb. Ty jsou však i dnes velmi nízké a v poměru cena výkon je naše současné zdravotnictví na velmi vysoké úrovni. Zdravotnictví samozřejmě nemůže být zadarmo nikdy. Lidé jej platili pouze nepřímo.
Fakt, že byla za komunismu vytvořena hustá síť nemocnic, poliklinik a menších zdravotnických středisek, která skutečně všem občanům zajistila přístup k základní zdravotní péči, není ovšem třeba zakrývat.
Z tohoto systému částečně čerpá i zdravotnictví současné. Je ale třeba také připomenout, že v průběhu času začínalo Československo ztrácet oproti západnímu světu z hlediska dostupnosti moderních technologií a léků. K těm měli často přístup pouze vyvolení a je faktem, že průměrná doba dožití byla u nás v 80. letech o čtyři roky kratší než v sousedním Rakousku, které za námi po druhé světové válce zaostávalo snad ve všech ohledech. Relativně nízké platy zdravotnického personálu a špatná dostupnost mnoha léčebných postupů či léčiv potom také otevíraly široký prostor pro tzv. malou korupci.
Pokud ale chceme na komunistickém zdravotnictví najít skutečnou výhodu, za níž nenásleduje žádné ale, pak je to prakticky absolutní proočkovanost populace. I z ní do jisté míry těžíme dodnes. V některých oblastech, například v zubní péči, fungoval také systém prevence. Asi každý, kdo prožil dětství v době normalizace, si vzpomene na hromadné návštěvy celé školní třídy u zubaře.
Závěr
Co z toho všeho plyne? Velká část tzv. výhod komunistického režimu je vytržena z kontextu a pokud je prozkoumána skutečně objektivně, ukáže se, že realita byla trochu jiná. Těch několik málo věcí, které bychom možná využili i dnes, samozřejmě nemůže nic změnit na podstatě režimu, který ničil lidskou individualitu a důstojnost.
