Článek
Kdo byli Novokřtěnci
Kořeny novokřtěneckého hnutí sahají do dvacátých let 16. století, kdy se švýcarští reformátoři kolem Ulricha Zwingliho rozdělili v názoru na křest. Radikálnější část tvrdila, že víru nelze dítěti vnutit a křest má být vědomým rozhodnutím dospělého člověka. V lednu 1525 se v Curychu poprvé sešli muži, kteří se navzájem „znovu pokřtili“. Tento čin byl tehdy považován za rouhání i vzpouru proti světské moci, protože křest byl zároveň občanským aktem.
Zwingli i městská rada reagovali tvrdě: první Novokřtěnci byli popraveni utopením, konkrétně a ironicky „křtem vodou“. Následovaly vlny pronásledování po celé Evropě. Novokřtěnci, rozptýlení po Německu, Rakousku a Nizozemí, byli vypuzováni z měst, vězněni a často mučeni.
Příslušníci sekty volali po návratu k čistotě raného křesťanství a žili ve společenství majetkové rovnosti a inspirovala je původní apoštolská církev. Nazývali se anabaptisté, ve striktním překladu „znovukřtěnci“, ale většina Evropy je znala spíše pod posměšným označením novokřtěnci. U nás se jim říkalo také Habáni či Toufaři.
Katolíci i protestanti se na nich vzácně shodli: všichni je považovali za nebezpečné fanatiky. V Německu a Švýcarsku končili na hranici. Na Moravě však našli útočiště – a dokonce i respekt. Proč právě tam?
Morava – ostrov tolerance
Zatímco v západní Evropě hořely hranice, Morava se pro Novokřtěnce stala útočištěm. Místní šlechta, zejména z rodu Žerotínů a Krajířů z Krajku, Novokřtěnce chránila. Nešlo přitom jen o náboženskou toleranci, šlechta totiž poznala, že tito lidé jsou neobyčejně pracovití, vzdělaní a organizovaní.
Novokřtěnci na Moravě zakládali obce fungující na zásadách společného majetku a přísné kázně. Jak již bylo zmíněno, neznali osobní vlastnictví. Všechno, od polí po nářadí, patřilo komunitě. Každý pracoval podle svých schopností, výsledek se rozděloval podle potřeb. Jejich životní styl připomínal rané křesťanské obce popsané ve Skutcích apoštolů.
V 16. století vzniklo na Moravě kolem šedesáti novokřtěneckých osad. V některých obdobích jich tu žilo až deset tisíc a z celé Evropy sem přicházeli exulanti hledající svobodu vyznání. Na přelomu 16. a 17. století začínala šlechta také podnikat, a právě v řadách Novokřtěnců našli kvalifikovanou pracovní sílu.
Pro moravskou šlechtu byla tato skupina lidí tak významná, že se kvůli nim postavila králi, konkrétně Ferdinandu I., který v nich viděl kacíře a chtěl je vyhnat. Moravané proto používali všechny možné i nemožné politické nástroje k tomu, aby králova nařízení mohli obcházet, ignorovat nebo alespoň oddalovat. Byl v tom samozřejmě i kus širší snahy vymezit se vůči králi, ale jde o propojené nádoby. Co je nejdůležitější: král potichu kapituloval a Habány začal tolerovat. Když už je nemohl vyhnat, tak je alespoň zdanil, ale i to bylo vítězství Habánů a moravských pánů, kteří nad nimi drželi ochrannou ruku.
Konec idylky
Habáni cítili vůči zemi, která je přijala ve chvíli, kdy jim jinde hrozila perzekuce, loajalitu. Když potom vypuklo stavovské povstání, poměrně jednoznačně se postavili za vzbouřené stavy, a dokonce povstání podporovali tím, že zajišťovali spojení se zahraničím. Jenže povstání bylo poraženo, šlechta ztratila moc a zemi musela opouštět i celá řada lidí, kteří u panovníka neměli ani zdaleka takový vroubek jako Novokřtěnci. Novokřtěnci se museli přidat k proudu emigrantů, nejčastěji odcházeli do Uher nebo na Balkán, později potom vytvářeli silné komunity v Americe.
Pobyt Novokřtěnců na našem území tak neměl dlouhého trvání, šlo o jediné století, i tak zde ale zanechali významnou stopu. Mimochodem, nedáte si skleničku dobrého vína z Habánských sklepů?
