Článek
Romantika Rudolfinské Prahy
Naše vnímání historie v nás vytváří představu, že v době vlády Rudolfa II. byla Praha nesmírně romantickým místem, kde bylo na ulici možné potkat takové osobnosti jako Tycho de Brahe, Johanes Kepler, John Kelly, Arcimboldo, Jan Jesenius, nebo Rabbi Löw. Skutečnost se ale od této představy (o představě založené na legendárním Císařově pekaři ani nemluvě) značně lišila.
V první řadě je třeba si uvědomit, že naprostá většina ulic nebyla dlážděná. Není těžké si představit, jak vypadaly po každém dešti. To by ale bylo to nejmenší. V době Rudolfa II. v Praze ještě nebyla vybudovaná kanalizace a splašky se vylévaly přímo na ulici. Fakt, že epidemie cholery přicházely tak často, že se skoro slévaly v jednu, je pak jen těžko překvapivý. Také mor byl v Praze poměrně častým návštěvníkem.
Na druhou stranu ale nelze renesanční Praze upřít architektonickou kvalitu a např. fasády domů bohatých měšťanů zdobených sgrafity musely vypadat nesmírně zajímavě. Tím ale výčet pozitiv končí, nezmínili jsme totiž to nejdůležitější: kriminalitu.
Zločin a trest v Praze Rudolfa II.
V 16. století byla Praha kriminalitou sužovaná velmi silně. Samozřejmě nechyběly zločiny řekněme hospodářského charakteru. Typicky šlo např. o šizení piva či pečiva. Nepoctiví řemeslníci potom nejčastěji končili v kleci, v níž je poté nořili do Vltavy. Také kapesní krádeže byly velmi časté, kapsáři využívali především davů na tržištích a nezastavilo je ani to, že trestem mohlo být i sekání rukou. Také prodej falešného a nekvalitního zboží jen kvetl.
Ta pravá divočina ale začala po setmění. V krčmách tekl alkohol proudem, rvačky byly na denním pořádku a co teprve cesta domů… Pražské uličky byly temné, žádné osvětlení neexistovalo a vládu nad nimi přebraly zločinecké bandy. Zbraně nosily jen příslušníci vyšších vrstev, kteří se často po městě pohybovali i s větší či menší skupinou osobních strážců. Dobře věděli proč.
Nebylo výjimkou, že se ráno v pražských ulicích objevilo třeba i několik nových mrtvol. Velkou měrou se na tom podílela italská menšina tvořená řemeslníky, kteří přicestovali do Prahy s nabídkou svých stavitelských schopností. Ne vždy přitom vraždili pro hmotný prospěch, objevovaly se i vraždy konané jen z rozmaru.
Situace nakonec došla tak daleko, že císař Rudolf II. nechal na pražských náměstích postavit šibenice (ve své době byly nazývány pojmem „justitia“), aby bylo každému jasné, že s dopadenými zločinci nebude mít tehdejší spravedlnost žádné slitování.
Kriminalita v rudolfínské Praze byla běžnou součástí života a nebývala rozměrů, které si dnes jen stěží dokážeme představit. A díky bohu za to…
