Článek
Důvody pro vznik Tuzexu
Chceme-li pochopit skutečné důvody, které vedly komunistický režim k tomu, že v červenci roku 1957 zřídil první prodejnu Tuzex, musíme se vrátit v čase do prvních let po skončení druhé světové války. Po roce 1945 byla československá koruna svázána pevným kurzem s americkým dolarem, a to v poměru 50:1. V následujících letech však došlo v Evropě, která se snažila začít po válce znovu fungovat, k devalvaci řady západoevropských měn vůči dolaru.
Výše uvedené se samozřejmě nemohlo nedotknout československé koruny, neboť západní Evropa byla tehdy stejně jako dnes náš největší obchodní partner. Československá koruna, která byla již plně v moci nového režimu, však z politických důvodů svoji vazbu na dolar nezměnila, a tudíž došlo k jejímu silnému nadhodnocení. Tento stav ještě prohloubila měnová reforma prezidenta Antonína Zápotockého a jeho vlády z roku 1953.
Nevyhnutelným důsledkem byl nedostatek valutových prostředků, kterým Československo trpělo. Je třeba si uvědomit, že celá ekonomika byla vázána na Sovětský Svaz a ekonomika nefungovala ani směrem ven na tržních principech. Vedení státu proto muselo nevyhnutelně uvažovat o dalších zdrojích valut.
Jedním z návrhů bylo založení sítě obchodů speciálního typu. V těchto obchodech mělo být nabízeno domácí zboží určené pro export. Prodáváno mělo být za ceny, které odpovídaly běžným zahraničním tržním cenám, a byly tak nižší než ceny stejného zboží na československém trhu, pokud se na něm dané zboží vůbec prodávalo.
Celý návrh měl pro spotřebitele jediný háček: v těchto obchodech mělo být možno platit pouze valutami. Zákazníky měli být buď cizinci nebo lidé vracející se z práce v zahraničí. Takto získané valuty by potom mohl stát využít k nákupu produktů, které si nebyl schopen sám zajistit nebo je nakoupit v zemích východního bloku. Nejen v padesátých letech, ale až do pádu komunistického režimu, se jednalo především o technologie.
Pikantní na této politické diskuzi bylo to, že se navzájem střetly UV KSČ a tehdejší vláda, která se obávala vzniku černého trhu. Právě černý trh se především v osmdesátých letech opravdu stal přímo symbolem fungování obchodů Tuzex. Návrh byl nicméně přijat a v roce 1957 byla skutečně v Praze v Rytířské ulici otevřena první prodejna Tuzex.
Fungování Tuzexu
Obchody Tuzex již od začátku své existence fungovaly tak, že v nich bylo možné platit buď přímo valutami nebo takzvanými bony, které si ale bylo možné vyměnit opět pouze za valuty. Či spíše ještě jinak: každý člověk měl povinnost nabídnout jakékoliv své valuty státu k odkoupení za bony.
Stylizovaný obchod Tuzex
Z výše uvedeného je jasné, že nikdo jiný než lidé pracující v zahraničí teoreticky neměli mít jakoukoliv možnost v Tuzexu nakupovat, neboť se nemohli legálně dostat k valutám. Velmi brzy proto začal vznikat také černý trh ať již přímo s bony, nebo tuzexovým zbožím.
Postupem času se otevíraly další prodejny a také se měnil sortiment nabízeného zboží. Zatímco původně mělo jít o domácí zboží určené pro export, v prodejnách se ve skutečnosti nabízelo především západní a luxusní zboží.
Platnost bonů byla také časově omezena a z počátku činila pouhé tři měsíce. V osmdesátých letech se potom prodloužila na jeden rok u poukázek s vyšší hodnotou. Poukázky s nižšími hodnotami měly platnost neomezenou.
Fenomén vekslák
Protože běžný občan neměl přístup k valutám, neměl ani možnost si legálně opatřit bony s výjimkou velmi sporadických speciálních odměn u některých společností. Jedinou možností, jak se dostat k západnímu zboží, tak byl právě černý trh. Ten obstarávali takzvaní veksláci. Ti se rekrutovali často z profesí, jako byli číšníci, taxikáři, zaměstnanci hotelů apod. Díky styku s cizinci měli přístup k valutám a tím i k bonům. Ty následně přeprodávali lidem, kteří valuty neměli. Zatímco oficiální kurz koruny k bonům byl 1:1, veksláci prodávali bony třeba pětinásobně dráž.
Něco takového bylo samozřejmě nelegální, režim ale ve skutečnosti veksláky toleroval, neboť se obával, že pokud by obyvatelům uzavřel i tuto již tak komplikovanou cestu k západnímu zboží, vyústilo by to ve všeobecnou nespokojenost. Čas od času byl sice proveden zátah na veksláky, jednalo se ale jen o malé ryby a šlo spíše o jakési divadlo, kterým chtěl režim demonstrovat boj proti překupníkům.
Samostatnou kapitolou je potom proměna veksláků v podnikatelské elity devadesátých let, což jim umožnil privatizační model tehdejšího ministra financí Václava Klause, který upřednostňoval rychlost převodu státních firem do soukromého vlastnictví před robustnějším legislativním rámcem. To je ale téma na samostatný (a dlouhý) článek…
Vraťme se nyní zpět do let osmdesátých. Pro demonstraci tehdejší reality lze uvést následující příklad. V roce 1985 se průměrná mzda pohybovala v Československu okolo 2000 korun. Západní džínsy stály v Tuzexu asi 120 bonů. Při standardním překupnickém kurzu 5:1 si tak mohl průměrný občan Československa koupit za měsíční plat troje džínsy. Tolik k postavení a možnostem tehdejšího spotřebitele…
Konec Tuzexu
Se sametovou revolucí skončily i důvody k existenci obchodů Tuzex. Bony byly zrušeny oficiálně v roce 1992 a několik let potom skončil i Tuzex jako takový. Obchodní značku se sice ještě pokusilo několik podnikatelů vzkřísit, například v podobě cestovní agentury, avšak neúspěšně. Tuzex je nicméně fenomén, který neodmyslitelně patří k době před rokem 1989 a je dokladem a ztělesněním řady neduhů oné doby.
