Článek
Počátky letecké války a chování k sestřeleným letcům
Během první světové války nebylo třeba problém střelby na sestřelené piloty klesající k zemi na padáku řešit. Důvody byly dva: tím prvním bylo zmíněné rytířské chování letců, tím druhým potom fakt, že padáky měli piloti k dispozici až na samém konci války. Do té doby je velitelé pilotům nedávali, neboť se báli, že piloti budou raději vyskakovat, než aby se snažili zachránit letadlo.
Z našeho pohledu je důležité, že i přesto, že během první světové války nebyl zaznamenán žádný případ střelby na padák, ve 20. letech existovala snaha zavést zákaz střelby na padák do oficiálních pravidel války. K tomu nakonec nedošlo. Druhá světová válka tak začala ve chvíli, kdy tato problematika nebyla žádnými smlouvami upravena.
Druhá světová válka v Evropě
Rozdíl mezi první a druhou světovou válkou byl z pohledu leteckých soubojů naprosto diametrální. Letecká válka přestala být něčím exkluzivním, souboje byly mnohem častější, a to se projevilo i v chování pilotů. Vzpomínky některých polských letců mluví o tom, že se je němečtí stíhači v řadě případů vyhlédli jako cíl i ve chvíli, kdy klesali k zemi na padáku. I když k takovým případům asi skutečně docházelo, rozhodně nešlo o masovou záležitost.
U pilotů vycvičených ještě před druhou světovou válkou přetrvával pocit příslušnosti k určitému vyššímu stavu a rytířské chování bylo jeho nedílnou součástí. Byla to pravda i v době bitvy o Británii, kdy například jeden z nejznámějších německých pilotů Adolf Galland na přímou otázku k tomuto tématu odpověděl, že i v případě přímého rozkazu by dělal vše proto, aby jej nemusel splnit.
Adolf Galland na letišti v jižní Itálii
Z doby bitvy o Británii pocházela také fáma, která se mezi německými piloty šířila, podle ní se měli k této taktice uchovat Češi a Poláci létající v řadách britské RAF. Neexistuje však jediný důkaz, který by to potvrzoval, nemluvě o tom, že i kdyby byl nějaký německý pilot svědkem podobné situace, jen těžko by poznal, jestli v kabině britské stíhačky sedí Angličan, Čech nebo Polák.
V podobném duchu se nesla válka ve vzduchu na západní frontě i v dalších letech. Oficiálně není doložen jeden jediný případ, kdy by došlo k záměrné střelbě na letce na padáku. Lze ale předpokládat, že se to čas od času stávalo. V červnu roku 1944 dokonce vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, generál Eisenhower, oficiálně střelbu na padáky zakázal. Je otázkou, zda tak učinil jako preventivní opatření před invazí v Normandii s cílem neznepřátelit si civilní obyvatelstvo, anebo reagoval na nějaké konkrétní případy.
Svědectví o střelbě na padáky začaly prosakovat čím dál častěji na konci války, kdy se u často mladých nevycvičených německých pilotů naočkovaných nacistickou ideologií tato praktika objevovala.
Východní fronta a asijské bojiště
Stejně jako v případ války na zemi, existovaly i v leteckých bojích velké rozdíly mezi západní a východní frontou. Zde se o žádné rytířskosti nedalo mluvit ani na jedné straně. Střelba na padáky se na východní frontě objevovala od začátku až do konce. Ani na asijském bojišti to nebylo o mnoho lepší. Japonská kultura dbá velmi na to, jak si má japonský voják uchovat v boji svoji čest. Pohříchu ale úplně zapomíná na to, jak se má s úctou chovat k poraženému protivníkovi. Stejně jako na zemi japonští vojáci často vraždili vzdávající se protivníky, útočili letci na padáky pilotů, kteří po sestřelu vyskočili.
Teprve v roce 1977, více než 30 let po konci světové války začalo platit oficiální ustanovení zahrnující do válečných konvencí pravidlo o tom, že vyskočivší letec má právo na možnost se vzdát a nesmí na něj být proto útočeno.
