Článek
Edvard Beneš a paní Hana
Asi žádný jiný státník neovlivnil vývoj českých zemí ve 20. století tak, jako Edvard Beneš. A na ramena žádného jiného státníka pak nebylo naloženo to, co na ta Benešova. Není však smyslem tohoto textu zabírat se Edvardem Benešem z hlediska jeho historického hodnocení. Zajímat nás budou spíše dny, kdy se národ v roce 1948 loučil se svým druhým prezidentem a také dny, kdy země dávala v roce 1974 sbohem Haně Benešové. V obou případech šlo totiž nejen o pohřeb známých a milovaných osobností, ale také o protest proti komunistické totalitě, v jednom případě nastupující, v tom druhém již naopak pevně ukotvené.
Pohřeb Edvarda Beneše
Svůj poslední politický zápas svedl Edvard Beneš v roce 1948 s Klementem Gottwaldem. Jako starý, nemocný muž již neměl sílu vzdorovat soustředěnému tlaku Gottwaldových komunistů. Benešovi chyběla v tyto okamžiky i větší podpora demokratické politické reprezentace a – proč si to nepřiznat – i občanské společnosti jako takové.
V posledním marném gestu vzdoru odmítl Edvard Beneš podepsat novou komunistickou ústavu a podruhé v životě abdikoval na funkci prezidenta republiky. Poté odešel do své vily v Sezimově Ústí, kde dožíval pod dohledem Státní bezpečnosti de facto v domácím vězení. Jeho podlomené zdraví a vše, čím si jako politik prošel, si ale brzo vybralo svoji daň a Edvard Beneš zemřel 3. září 1948.
Komunistický režim věděl, že na Benešův odkaz zatím ještě nemůže zaútočit přímo, a proto začal organizovat státní pohřeb. Současně se ale komunisté obávali, že se pohřeb zvrtne v protirežimní demonstraci a dokonce byly činěny přípravy na pokus o puč. Lidé v Praze dostali možnost rozloučit se s Edvardem Benešem 8. září, o dva dny později potom v Sezimově Ústí, kde bylo jeho tělo uloženo do hrobky.
V rámci opatření zakázali komunisté v první řadě vypravování zvláštních vlaků a jakýchkoliv zvláštních výprav do Prahy na pohřeb prezidenta. V pravidelných vlacích, které do Prahy mířily, byly prováděny kontroly a lidé např. v sokolských krojích byli donuceni se převléknout apod. Ve dnech okolo pohřbu bylo také do Prahy povoláno na patnáct tisíc ozbrojených milicionářů. Na 114 lidí bylo v Praze v den pohřbu vzato do „preventivní vazby“. První řady pro sledování pohřebního průvodu potom zabrali milicionáři a režimu loajální dělnické delegace.
I přes všechna opatření však na pohřeb dorazily desítky tisíc lidí, kteří se toužili rozloučit se svým milovaným prezidentem. Pohřeb Edvarda Beneše byl sice tichou, avšak zcela nezpochybnitelnou demonstrací proti nastupující komunistické totalitě. Změnit ale již nic nemohla. Ti, kteří se pohřbu nebo ukládání rakve do hrobky účastnili, dobře věděli, že v té rakvi jsou spolu s prezidentem symbolicky i poslední zbytky toho, co ještě zbylo z Masarykovy první republiky.
Místo posledního odpočinku Edvarda a Hany Benešových v Sezimově Ústí
Pohřeb Hany Benešové
Hana Benešová je dnes vnímána jako jistý vzor a standard pro všechny první dámy, které přišly po ní. Byla nesmírně oblíbená již v době, kdy byl její manžel prezidentem. Je také dobře známé, že vztah mezi oběma manželi byl velmi silný. Smrt Edvarda Beneše proto Hanu Benešovou skutečně silně zasáhla.
Komunistický režim se po smrti Edvarda Beneše spokojil s tím, že se Hana Benešová stáhla z veřejného života a neuchýlil se k přímým represím. Hana Benešová skutečně stála 26 let, o které svého muže přežila, mimo veřejné dění. Jedinou výjimku představuje několik málo rozhovorů pořízených v roce 1968 v době pražského jara.
Národ ale na Hanu Benešovou nezapomněl. Kdykoliv nastoupila do tramvaje, lidé vstávali, zdravili ji na ulici a vždy jí prokazovali úctu. Hana Benešová zemřela 2. prosince 1974 ve věku 89 let. Režim ale dovolil pouze malou zmínku v novinách, a i tu až poté, co 8. prosince proběhl pohřeb ve strašnickém krematoriu. I tak se jej ale zúčastnilo mnoho lidí a celé shromáždění zpívalo spolu s Danou Medřickou a Eduardem Hakenem státní hymnu.
Stejně jako v případě pohřbu Edvarda Beneše, i pohřeb jeho ženy o 26 let později se stal demonstrací a vyjádřením vzdoru proti komunistickému režimu, byť v roce 1974 již tzv. „normalizovanému“.
