Článek
Od Mnichova k „Vítěznému únoru“
Když v roce 1935 odstoupil ze zdravotních důvodů Tomáš Garrigue Masaryk, nad Evropou se již stahovala mračna. Pro nacistické Německo představovalo Československo jeden z prvních cílů a postupně směřovalo k jeho ovládnutí. Mnichovská krize v roce 1938 postavila prezidenta Beneše před doslova Sophiinu volbu. Není cílem tohoto textu vynášet soudy nad Benešovým chováním na podzim roku 1938. Faktem nicméně zůstává, že pro určitou část obyvatelstva v této dějinné chvíli osudově selhal.
Současně ale nelze popřít, že svou činností během druhé světové války významně přispěl k obnově samostatného Československa v téměř celých předmnichovských hranicích. Nešlo totiž o tak samozřejmou věc, jak ji dnes možná vnímáme. Již během druhé světové války ale Edvard Beneš vsadil na Sovětský svaz. Stalo se tak při podpisu československo-sovětské smlouvy v roce 1943 a při odstoupení Podkarpatské Rusi – Zakarpatské Ukrajiny.
Také po návratu z exilu Beneš jasně viděl, jak velký vliv získávají v osvobozené zemi komunisté podporovaní Sovětským svazem. Ani on ani vláda však nebyli schopni zabránit únosům československých občanů, o které měl Sovětský svaz zájem. Komunisté v roce 1946 výrazně vyhráli volby a je tedy třeba říct, že odpovědnost za další vývoj nenesl rozhodně jen Beneš, ale své směřování si vybrala především společnost jako celek.
Je samozřejmě povinností politika bránit principy demokratického státu i ve chvíli, kdy o to větší část společnosti vlastně nestojí, jeho pozice je však v takové chvíli nesmírně obtížné. Komunisté postupně obsazovali stále více a více postů ve státní správě, armádě i dalších ozbrojených sborech. Právě personální čistka ve vedení Sboru národní bezpečnosti zažehla v únoru 1948 vládní krizi při které podali demokratičtí ministři demisi s nadějí, že prezident Beneš odvolá vládu jako celek, jmenuje vládu úřednickou a vyhlásí nové volby.
Edvard Beneš s manželkou Hanou v roce 1934
Demokratičtí ministři však nepodali demisi v dostatečném počtu a neumožnili tak Benešovi vládu odvolat. Teprve o několik dní později se přidali s demisí další dva sociálně demokratičtí ministři. Mezitím však předseda vlády Klement Gottwald vyvíjel na Beneše extrémní nátlak. Došlo k založení ozbrojených milicí, komunisté začali do Prahy stahovat své ozbrojené složky a 24. února se konala generální stávka, do které se zapojilo 2,5 milionu lidí. Gottwald Benešovi prakticky vyhrožoval občanskou válkou.
Za této situace se Beneš, který měl v této době za sebou již dvě mozkové příhody a trpěl Ménierovou chorobou, neměl o co opřít. Podporu mu vyjádřilo prakticky jen pár tisícovek studentů. Beneš proto Gottwaldovy návrhy přijal, vládu jako celek neodvolal a pouze vyměnil ministry přesně podle Gottwaldových not. Jistě lze říci, že Beneš v tomto souboji podlehl. Je však třeba říct, že národ mu vněm vůbec nepomohl a ve velké míře se naopak postavil na druhou stranu.
Cesta k abdikaci
V následujících měsících měli již komunisté prakticky volné pole působnosti a ti poslední, kteří by je mohli ohrozit, byli buď popraveni, zatýkáni, donuceni k emigraci nebo jako Jan Masaryk umírali ze velmi podivných okolností. Komunisté začali obsazovat i poslední významná místa, která ještě neovládali. Dne 9. května 1948 přijalo Národní shromáždění novou Ústavu. k definitivní destrukci demokracie chyběl poslední krok, podpis prezidenta.
Na souboj s Klementem Gottwaldem již neměl Beneš fyzické síly ani dostatek spojenců
Edvard Beneš dobře věděl, že boj je prohraný, přesto se naposledy postavil komunistům na odpor ve zcela zoufalém, avšak jasně čitelném gestu. Novou Ústavu odmítl podepsat, možná ještě v koutku duše doufal, že toto jeho gesto vyburcuje národ, který ve volbách konaných 30.května komunisty odmítne. Nic takového se ale samozřejmě nestalo a Edvard Beneš dne 7. června 1948 abdikoval. Poté se Beneš uchýlil do své vily v Sezimově Ústí, kde byl pod neustálým dohledem, de-facto v domácím vězení.
Za necelé tři měsíce potom Edvard Beneš zemřel a až jeho pohřeb se stal jedním z prvních momentů, kdy část společnosti začala vyjadřovat nesouhlas s novým komunistickým režimem. Zatímco v roce 1938 couvnul před vnějším tlakem v situaci, kdy byl národ ochotný a připravený za něj bojovat, v roce 1948 stál proti nastupujícímu komunismu prakticky sám.
