Článek
Stalinův pomník
Sám Stalin sice Prahu nikdy nenavštívil, ale to komunistickému vedení státu nebránilo v tom, aby se mu rozhodli vystavět monumentální pomník, který překoná vše ostatní. Zde nastupuje příběh, který je poměrně dobře znám.
Pomník měl stát na Letenské pláni, kde se už v minulosti uvažovalo o velkém pomníku zakladatelů Sokola, tedy Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Z řady návrhů byl vybrán ten, který představil sochař Otakar Švec. Pomník měl podobu dvojstupu postav v čele se samotným Stalinem.
Hlavní charakteristikou pomníku však byla jeho velikost. Na železobetonové konstrukci vysoké 15 metrů bylo samotné sousoší vysoké 15,5 metrů. Šířka byla 12 metrů a délka 22 metrů. Pomník měl být tvořený centrální železobetonovou konstrukcí a samotné postavy byly z liberecké žuly. Materiálu bylo spotřebováno celkem 17 tisíc tun.
Stalinův pomník na Letné rozhodně nebyl skromný.
Co ale bylo na sousoší možná nejzajímavější, byla jeho cena. V roce 1952, kdy stavba započala, byly náklady na stavbu pomníku 140 milionů Kčs. Pokud bychom to přepočítali na současné ceny, šlo by o částku okolo 3,5 miliard korun.
Podstatné je, že Stalinův pomník byl slavnostně odhalen 1. května 1955. To už byl ale Stalin dva roky po smrti a situace se začínala měnit. Svědčí o tom i fakt, že zatímco samotné architektonické soutěži bylo v roce 1947 věnováno celé speciální číslo odborného architektonického časopisu, v roce 1955 už odhalení proběhlo v mnohem skromnějším duchu.
Bourání pomníku
„Fronta na maso“, jak začali pomníku lidé říkat, byla tedy odhalena v květnu 1955. Jen o několik měsíců později vystoupil Nikita Chruščov se slavným projevem na XX. sjezdu KSSS, kde odhalil Stalinův kult osobnosti a způsobil tím zásadní otřes v celém východním bloku.
Pomník už ale na Letné stál a jen těžko ho bylo možné přehlédnout. Největší skupinové sousoší v Evropě prostě utajit nešlo. Komunisté tak několik let víceméně dělali, že neexistuje. Bylo ale jasné, že jde o situaci neudržitelnou.
Stejně tak ale bylo nevyhnutelné, že bourání kolosu, který byl stavěn jako nezničitelný, bude oříšek. A rozhodně to nepůjde udělat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Přesto se o to režim pokusil. Socha byla zakryta dřevěnými zábranami a začalo se s destrukcí hlav jednotlivých postav. To bylo na podzim roku 1962.
Bourání Stalinova pomníku režim oficiálně nekomentoval. Utajit jej ale nešlo.
Poté přišly na řadu tři odstřely mezi 19. říjnem a 6. listopadem 1962. Občas se mluví o tom, že se odstřelovalo v noci, ve skutečnosti to ale bylo ve dne. Detonace byly slyšet po celé Praze, a i když bylo přísně zakázáno odstřel filmovat nebo fotografovat, nakonec přece jen vzniklo několik snímků.
Většina materiálu, který z demolice vznikl, byla přemístěna do slepého ramene Vltavy u Rohanského ostrova. Stejně tak byl ale rozvážen i na řadu jiných míst a nemálo jej mají i sami Pražané ve svých soukromých sbírkách.
Tak tedy skončil pomník, který přinesl režimu jen samé problémy a jeho autora stál život. To už je ale jiný příběh.
Zdroje informací:
