Článek
Cestování po Českých zemích
Jak již bylo naznačeno, cestovalo se odpradávna. Hlavní motivací byl samozřejmě obchod. K nejdůležitějším komoditám, které mířily do Českých zemí již v pravěku, patřila sůl. Jen těžko si dnes ale umíme představit, co taková obchodní cesta se solí vlastně znamenala. Karavana soumarů musela překonávat pohraniční hvozdy a hory. Šlo o značně namáhavou a nebezpečnou činnost.
Postupem času se přeshraniční i vnitrostátní obchod zintenzivňoval a také politická správa byla stále komplexnější, což vyžadovalo mnohem častější kontakt mocenských center s dalšími oblastmi. Na cestu tak kromě obchodníků vyrážela řada poslů, kteří se přidávali k obchodníkům, studentům, vojákům a dalším. Ruch na cestách narůstal. Nás bude nejvíce zajímat období 18. století, tedy doba, kdy železnice ještě neproměnila cestování, současně se již ale cestovalo opravdu hodně.
Cesty špatné a ještě horší
Pokud při cestování po Českých zemích často bědujete nad stavem silnic, pak vás možná uklidní, že v 18. století na tom nebyli cestovatelé o mnoho lépe. Formani si stěžovali, že mají při cestě v podstatě na výběr mezi potlučením při jízdě na voze nebo vymknutým kotníkem v případě, že šli vedle vozu.
V roce 1727 schválil císař Karel VI. plán na modernizaci silniční sítě. Na našem území bylo několik hlavních tahů, posléze se z nich vyselektovaly následující, nejvýznamnější:
· Vídeňská silnice vedoucí z Prahy přes Čáslav a Chrudim do Vysokého Mýta a následně přes Moravu do Vídně
- Slezská silnice vedla z Prahy přes Jičín a Trutnov
- Lipská silnice z Prahy přes Lovosice a Ústí nad Labem do Saska
- Žitavská silnice vedla po trase Praha – Mladá Boleslav – Česká Lípa a dále na Lužici
- Tzv. Říšská silnice byla položena v ose Praha – Beroun – Plzeň a dále do Bavorska
- Linecká silnice Praha – Tábor – České Budějovice a dále do Rakous
Jejich přestavba do moderní podoby ale nabírala neustálé zpoždění. Nejprve to bylo císařovo úmrtí, poté zase válka o rakouské dědictví. Přesto se cesty pomalu ale jistě začaly proměňovat na silnice tzv. francouzského typu. Nešlo ovšem o nic jiného než o staré dobré silnice z doby římské. Budovaly se tak, že na štěrkový základ byly položeny ploché kameny a mezery vysypány pískem.
Je třeba také říct, že nejčastější způsob cestování pro chudší vrstvy – rolníky, tovaryše, poutníky nebo vojáky - byla chůze. Denní trasa mohla být kolem 20–30 km, pokud nebyl terén příliš náročný. Lidé si nesli vše s sebou nebo používali ruční vozíky. To platilo možná až do poloviny 19. století.
Kočárem cestovaly vyšší vrstvy, i těm ale trvala v této době, tedy někdy v druhé polovině 18. století cesta z Prahy do Vídně 4-5 dní. To ovšem platilo za dobrého počasí a také v případě, že kočár nikdo nepřepadl. Především na vedlejších cestách totiž nebylo zrovna bezpečno. Na druhou stranu ale byly hlavní tahy velmi frekventované a počet povozů, poutníků či kočárů na nich by nás možná překvapil.
Hlavní silniční tahy lemovaly hostince, i jejich kvalita ale byla dosti pochybná a zahraniční cestovatelé, kteří Českými zeměmi projížděli, si téměř unisono stěžovali.
Suma sumárum, cestování v 18. století nebylo nic příjemného, spíše naopak. Naše dnešní patálie by tehdejší poutníci za ty své měnili asi rádi, to ale neznamená, že bychom se měli spokojit s tím co máme a nechtít zlepšení. Naše silniční síť by si to zasloužila.
Zdroje informací: https://dvojka.rozhlas.cz/615-schuzka-jak-se-cestovalo-po-zemich-koruny-ceske-7940337
