Článek
Co víme o životě ve středověku?
Pod pojmem obyčejní lidé máme na mysli naprostou většinu obyvatel tehdejšího světa, tedy vesničanů, měšťanů, sedláků či řemeslníků. Skutečnost je ale taková, že o této skupině obyvatel nemáme prakticky žádné písemné doklady, které by se zabývaly jejich běžným životem. Psát uměli pouze kněží nebo příslušníci té největší šlechty. A ti neměli potřebu zanechávat svědectví o běžném životě vesničanů, se kterými neměli ve skutečnosti prakticky nic společného.
Při rekonstrukci středověké každodennosti jsme tak odkázáni na archeologii, případně na matriky nebo soudní spisy. I ty jsou ale záležitostí spíše pozdního středověku, nebo spíše ranného novověku. Zkusme se přesto pokusit o stručný popis každodenního života středověkého člověka na venkově. Právě venkov měl totiž pro středověkou společnost zcela zásadní význam.
Život na vesnici
Středověké vesnice sestávaly většinou z nahodile rozmístěných domů (typicky 10-15), které si jejich majitelé stavěli bez jakéhokoliv vnějšího plánu vesnice. Zatímco v ranném středověku převažovala obydlí v podobě polozemnic, později se stal standardem malý trojdílný dům, do kterého se vcházelo ze dvora. Hlavní částí domu byla takzvaná jizba, ve které se odehrávala největší část z života domácnosti. Velikost jizby byla někde mezi 10 až 20 metry čtverečními. Do tohoto prostoru je však třeba započítat i pec, která mohla zabírat až 4 metry čtvereční.
V jizbě se vařilo, spalo, vykonávaly se domácí práce a trávil se v ní veškerý volný čas. Nebylo výjimkou, že na tomto prostoru žilo třeba 12 lidí. Podlaha byla většinou z udusané hlíny, v některých případech na ní byly položené kameny. Okna byla velmi malá, neboť bylo třeba interiér v zimě vytopit, a okno znamenalo únik tepla. Co se nábytku týká, v místnosti býval stůl s lavicemi, na kterých se přes sedělo a v noci spalo. Namísto skříní se ve středověku používaly na ukládání věcí truhlice.
Středověké knihy popisovaly leccos, život obyčejných vesničanů ale jen zřídka
Síň plnila funkci vstupního prostoru a vedly z ní dveře jak do jizby, tak do komory. V komoře byly ukládány potraviny, nářadí (to železné, například sekyra nebo srp, bylo považováno za obzvlášť vzácné). Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo. Domy neměly komín, pouze jakési otvory ve stěnách a byly proto často plné kouře. Pokud šlo o domácnost trochu bohatší, na dvoře se pásla zvířata, případně se tam nacházela ještě další hospodářská stavení. Archeologické nálezy ukazují, že ve středověku se domy většinou zamykaly a lidé si svůj majetek důsledně chránili.
Obyvateli středověkých vesnic byli drobní rolníci, kteří kromě určité robotní povinnosti museli odvádět vrchnosti poddanské dávky, částečně v podobě naturálií, částečně penězi. Příjmy měli tito lidé z prodeje úrody na svých polích. Další vrstvou obyvatel byli tzv. bezzemci, kteří měli větší povinnost pracovat na polích své vrchnosti.
Všední středověký den
Naše představa o životě tradiční venkovské domácnosti je taková, že jako první vstávala hospodyně. Ta musela být vzhůru kolem třetí hodiny ráno. Jejím úkolem bylo připravit snídani, většinou v podobě hrachové kaše, maximálně slazené medem. Následně musela obstarat domácí zvířectvo. Muž a starší děti odcházely po snídani na pole. Žena s mladšími dcerami se starala o přípravu oběda, údržbu domácnosti a zvířectvo. Co se jídla týká, opět převládaly luštěniny se zeleninou. Spolu s nimi se jedl tmavý, žitný chléb. V některých ročních obdobích se však musely chudší domácnosti spokojit i s jediným jídlem denně.
Je však třeba upřesnit, že práci věnovali lidé jen v dny, kdy nebyl žádný církevní svátek. V ty se většinou pracovat nemohlo a bylo jich nemálo. Zapovězená byla i práce v noci, té však stejně většinou bránila tma. Uživit se bylo nicméně pro běžnou rodinu velice náročné. A zatímco první dítě bylo bráno jako požehnání, každý další potomek byl na světě vítán s většími a většími obavami o to, jak bude možné rozrůstající se rodinu uživit.
Dětská práce byla naprosto běžná a zapojit se děti musely již od svých zhruba 6-7 let. V pozdějším věku se chlapci odcházeli učit řemeslu, dívky se jejich rodiny snažily především dobře vdát.
Cesta do města
Ve chvíli, kdy chtěli rolníci prodat něco ze své úrody, čekala je cesta do nejbližšího města na trhy. U městské brány stál celník, který od trhovců rovnou vybíral poplatek. Tržiště tvořilo většinou centrum města, kolem kterého se soustředily ty nejhonosnější domy. Čím blíže hradbám, tím chudší stavení a nižší postavení jejich obyvatel.
Vně městských hradeb stále většinou i šibenice. Na očích přicházejících byla proto, aby demonstrovala, že zde je zákon vymáhán a vyžaduje se jeho dodržování. Skutečných poprav bylo ale asi přece jen o něco méně, než kolik jich ukazují historické filmy. Popravovalo se za zločiny jako vražda, znásilnění, žhářství nebo penězokazectví. Také provinilci na pranýři nebyli kamenováni, jak je občas zobrazováno, ale spíše na ně mířil posměch měšťanů.
Pokud by si chtěl návštěvník zajít do krčmy, musel počítat s tím, že má pevně danou zavírací dobu ohlašovanou zvoněním rychtáře a jeho pomocníků. Menší města byla bez vojenské posádky, a proto byla i obrana při napadení a běžná pořádkově-policejní práce na samotných obyvatelích města.
Závěr
Seznámili jsme se tedy s určitými střípky ze života středověké společnosti. Vesnice a jejich obyvatelé žili život na hony vzdálený hodovním síním se stoly prohýbajícími se pod nákladem vybraných lahůdek. A přesto to byl právě venkovský život obyčejných lidí, který byl tím skutečným středověkem, mnohdy možná zajímavějším, než jaký nám ukazují učebnice dějepisu s daty bitev a jmény králů.
