Článek
Situace před druhou světovou válkou
V roce 1524 byl vydán dekret, který všem občanům tehdejšího českého království umožnil držet zbraň určenou pro osobní obranu a ochranu majetku. Situace se změnila v roce 1852, kdy v Rakousku-Uhersku začal platit zákon, který vlastnictví zbraně naopak prakticky znemožnil. V zákoně byly vyjmenovány nepovolené zbraně a jejich seznam zahrnoval jak zbraně sečné, či bodné, tak zbraně střelné.
V této době byl tedy zaveden systém, který umožňoval vlastnictví zbraně pouze držitelům speciálního povolení, tedy zbrojního pasu. Ten byl vydáván na dobu tří let a následně musel být prodlužován. Není bez zajímavosti, že majiteli zbrojního pasu byli například Bedřich Smetana, zakladatel Sokola Miroslav Tyrš a v neposlední řadě i budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V jeho případě je to snadno pochopitelné, neboť během tzv. hilsneriády v roce 1899 byl několikrát napaden.
První republika
Císařský patent z roku 1852 poté převzala nově vzniklá Československá republika. Během první republiky tak platila stejná pravidla jako za Rakouska-Uherska. I v této době se mezi držiteli zbrojních pasů našla známá jména. Za všechny jmenujme Karla a Josefa Čapkovy.
Vraťme se ale na samý počátek existence Československa. Po skončení první světové války se mezi obyvatelstvo dostalo logicky velké množství vojenských zbraní. Ministerstvo obrany z obavy před převratem chtělo jejich nelegální vlastnictví trestat co nejpřísněji. Na to však nepřistoupilo Ministerstvo spravedlnosti. Přesto později nadešel čas, kdy se zbraně začaly zabavovat, a to i ty legálně držené.
Stalo se tak na podzim roku 1938 v souvislosti se vzrůstajícím napětím a stále častějšími útoky ze strany občanů německé národnosti na četnické stanice a další československé úřady. Za zmínku stojí ještě fakt, že se sice evidovali držitelé zbrojních průkazů, nikoliv však zbraně jako takové.
Doba okupace a Protektorát
Okupační správa posléze zakázala jakékoliv držení zbraní a za protektorátu musely být všechny odevzdány. Na konci druhé světové války se opakovala situace z roku 1918, avšak v mnohem větším měřítku, protože přes naše území prošla fronta. Mezi obyvatelstvo se dostalo ohromné množství zbraní všech typů včetně těžkých. Jejich držení stále formálně upravoval zmíněný císařský patent z roku 1852. Úřady navíc bez větších problémů lidem vlastnictví zbraní nabytých na konci války nebo po jejím skončení legalizovaly.
Změnu přinesl rok 1949. Komunistický režim po převratu rozhodně nechtěl ozbrojené obyvatelstvo a platit začal nový zákon, který teprve po 97 letech nahradil ten z roku 1852. Ten vlastnictví zbraní z jistého pohledu zpřísnil a zavedl několikanásobně vyšší tresty za nedovolované ozbrojování. Současně však vydávání zbrojních průkazů ponechal poměrně volné. Povolení vydávaly okresní národní výbory. Důvod byl prostý. Právě ty měly větší přehled o místních poměrech a dobře věděly, který z žadatelů je politicky spolehlivý a který nikoliv.
Další změnu přinesl rok 1962. Ten přesně stanovil, kteří občané mohou zbraň nosit. Jednalo se například o členy vlády vedoucí funkcionáře KSČ, předsedy národních výborů, členy lidových milicí, příslušníky pomocné stráže VB apod. Všichni ostatní měli tedy teoreticky smůlu. Ke zbraním se ale mohli dostat jako myslivci a také v rámci Svazarmu. Právě jeho střelecké kluby byly ve své době nesmírně populární. Sportovním střelcům a některým dalším zajímavým skupinám bylo potom umožněno žádat přímo o zbrojní průkaz po vydání nového zákona v roce 1983. Na papíře bylo tedy v dobách komunismu vlastnictví zbraně poměrně komplikované. To ale neznamená, že by bylo zbraní mezi lidmi málo. V roce 1983 bylo V Československu mezi lidmi více než 80 000 legálně držených krátkých zbraní, 100 000 pušek a 400 000 brokovnic. To byl slušný arsenál.
Pokud tedy má někdo představu o tom, že za komunismu nebylo možné se ke zbraním dostat, mýlí se. Pravdou však je, že vlastnictví takových zbraní jako jsou útočné pušky typu, který byl použit střelcem z Filozofické fakulty, koupit skutečně nešlo.
Zdroje informací: https://is.muni.cz/th/t71rb/diplomova_prace-final.pdf
