Článek
Situace sudetských Němců po válce
Konec druhé světové války uvrhnul sudetské Němce do značné nejistoty. Jednalo se samozřejmě o logické vyústění dění v předchozích letech, a vzhledem k událostem z roku 1938 bylo asi každému jasné, že je čekají těžké časy. Jen málo sudetských Němců si ale připouštělo, že by měla situace dojít tak daleko, že budou z nově obnoveného Československa prostě vysídleni.
Mezi sudetskými Němci převládalo přesvědčení, že zůstanou součástí Československa, ale že jim bude ze strany vítězných mocností přiznána autonomie. Někteří optimisté mezi nimi dokonce věřili, že jim bude umožněno připojit Sudety alespoň částečně k Německu či Rakousku. Tato představa svědčí o tom, jak hrubě sudetští Němci podcenili vnímání rozsahu německé viny nejen ze strany Čechů, ale vlastně celého světa. Brzy to měli zjistit, do té doby ale konali tak, jako by snad druhá světová válka vůbec neproběhla.
Adresát: Harry Truman
V Jihočeské vědecké knihovně je dnes zachován unikátní dopis, který dokládá výše uvedené, a dokonce vše posouvá na ještě vyšší úroveň. Sudetští Němci z Českého Krumlova v něm píší americkému prezidentu Harrymu Trumanovi a žádají jej v něm, aby bylo na Šumavě vypsáno referendum o připojení bývalé sudetské šumavské župy ke Spojeným státům.
V dopise se píše, že pisatelé obývají území zabrané Adolfem Hitlerem, ale rozhodně nechtějí být připojeni zpět k Československu, neboť:
„…připojení k Československu dává sudetským Němcům – při znalosti české národní povahy – naději jen na brutalitu, bezohlednost, neporozumění, útlak a otroctví…“
Dopis poté dále pokračuje:
„Nemůžeme věřit tomu, že byste bez ohledu na názor čtvrt milionu obyvatel přiznal toto území nějakému státu nám cizímu, který utiskuje a vyvrací menšiny a ničím, zhola ničím nepřispěl k vítězství Spojenců,“
Není samozřejmě jasné, zda Truman dopis vůbec četl, velmi pravděpodobně se o jeho existenci nikdy nedozvěděl. Jedná se však o dopis skutečný, který demonstruje, jak zdeformované vnímání reality měli krátce po skončení druhé světové války němečtí obyvatelé Československa.
Velmi brzy měli pochopit, že je čeká úplně jiný osud, který jim přichystaly Benešovy dekrety a všeobecná nenávist českého obyvatelstva. Z naší strany je ale samozřejmě čestné nezapomínat ani na to, že v mnoha případech překročila česká odpověď přijatelnou mez a uplatnění principu kolektivní viny není nikdy řešením, které bychom měli jakkoliv podporovat. Stejně tak je na místě přiznat, že vyhnáním sudetských Němců ztratila Šumava i další oblasti velkou část své kulturní identity, na kterou Češi nebyli v druhé polovině 20. století schopni častokrát smysluplně navázat.
