Článek
Plukovník Jan Satorie ve dvojím vydání
Psal se rok 1939 a Mnichovem okleštěnou republiku si nacistické Německo snadno uzurpovalo celou. V zahraničí už se ale začal formovat spolu s exilovou politickou reprezentací i vojenský odboj. Jeho čelným představitelem byl generál Sergěj Ingr. V roce 1939 byl v Paříži a snažil se k sobě stáhnout ty osobnosti, s nimiž pro případ „ostré války“ počítal do velitelských pozic. Jedním z nich byl plukovník Jan Satorie.
Plukovník Jan Satorie se narodil v roce 1887 ve vesnici Hostovlice u Kutné hory. V průběhu vojenské služby v rakouské armádě si jeho nadřízení všimli jeho schopností a absolvoval důstojnickou školu. První světové války se účastnil od samého počátku, ale když byl v roce 1916 zajat, vstoupil do československých legií. V legiích působil jak na ruské, tak na italské a francouzské frontě. Během služby v legiích se seznámil i se Sergějem Ingrem.
Plukovník Jan Satorie, který se přátelil se Sergějem Ingrem.
Po návratu do nové vlasti bojoval proti Polsku i Maďarsku a v armádě již zůstal. Působil na řadě postů a v roce 1937 byl jmenován velitelem elitního 4. hraničářského pluku, který měl obsadit linii těžkého opevnění na Ostravsku a Opavsku. Po Mnichovu patřil k těm důstojníkům, kteří ústup bez boje nesli obzvláště těžce. Zkrátka a dobře, Sergěj Ingr dobře věděl, koho chce mít po boku a pro plukovníka Satorie vyslal posla, který jej měl dopravit do Paříže.
Kurýr svůj úkol bezezbytku splnil, do Paříže přivezl plukovníka Jana Satorie, bývalého legionáře. Mělo to ale háček, šlo totiž o shodu jmen a hodností a kurýr přivezl někoho jiného. V tuto chvíli je třeba začít oba plukovníky rozlišovat. Ten, kterého si žádal generál Ingr, se tedy v protektorátu zapojil do odboje a stal se členem organizace Obrana národa. Brzy byl zatčen a do roku 1943 vězněn. Zbytek války potom strávil v ústraní.
„Ten druhý“ plukovník Jan Satorie, který se omylem ocitl v Paříži, se stal platným členem zahraničního odboje. V roce 1944 odešel do Sovětského svazu a stal se z něj zástupce velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR.V této funkci se v roce 1945 vrátil do vlasti. Omyl Ingrova kurýra ale řádně zamíchal kartami života obou vojáků. A platilo to nejen pro období války, ale i o dobu poválečnou.
Plukovníci a nový režim
Záměna dvou lidí v roce 1939 měla zásadní dopad na životy obou i po roce 1945. Jan Satorie, který působil v Sovětském svazu, pokračoval v kariéře a v roce 1949 se stal náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta Klementa Gottwalda. I když v roce 1952 odešel do výslužby, zemřel až v roce 1985 jako prominentní představitel zahraničního (samozřejmě východního) odboje.
Jan Satorie, tedy „ten první“, byl sice hned v květnu 1945 povolán zpět do služby, jenže v roce 1947 byl z armády komunisty se stále silnějším vlivem z armády vyhozen. V roce 1949 Jan Satorie zemřel. Přesto se ale jméno Satorie stalo středobodem další neuvěřitelné záměny.
Jan Satorie junior
Jan Satorie, tedy ten, který zemřel v roce 1949, měl syna, taktéž Jana. Ten nastoupil v roce 1948 základní vojenskou službu, ale byl logicky velice ostražitý. Problémy plynoucí z toho, že byl synem svého otce, pocítil již na škole a když pro něj poslal velitel útvaru, hlavou mu asi běželo leccos. Velitel se jej skutečně zeptal, zda je synem generála Satorie, na což junior odpověděl, že ano. Jenomže zmíněný velitel myslel samozřejmě „toho druhého generála Satorie“, který dělal velitele vojenské kanceláře Gottwaldovi. Místo problémů tak bylo s juniorem zacházeno až do konce služby jako v bavlnce.
