Článek
Kdo byl Jaroslav Zafouk
Jaroslav Zafouk se narodil v roce 1917 do bohaté rodiny pražského advokáta. Nedostatkem netrpěl a očekávalo se, že i on vyrazí na podobnou životní dráhu. Jaroslav se ale vydal jinou cestou. Zajímala ho především letadla. V Praze plachtařil a během své základní vojenské služby absolvoval školu pro důstojníky letectva v záloze. V uniformě se rozhodl zůstat a nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích.
Mobilizaci prožil jako čerstvý absolvent akademie. Poté, co byl v březnu 1939 obsazen zbytek Československa, s nastalou situací se Jaroslav Zafouk nehodlal smířit. Přes Polsko a Švédsko se dostal do Velké Británie, kde v srpnu 1940 vstoupil do dobrovolnické zálohy RAF. Současně započal výcvik u 311. československé perutě.
Poprvé odstartoval k bojovému letu na pozici navigátora dne 3. května 1941. Mířil nad Holandsko. Poté cílů přibývalo, jednou s perutí útočil dokonce na slavný křižník Prince Eugen. Sedmnáctkrát jeho letadlo šťastně přistálo. Osmnáctá mise se ale stala Jaroslavu Zafoukovi a jeho posádce osudnou.
Sestřelení, útěk a opětovné zatčení
Osmnáctá mise Jaroslava Zafouka vedla v noci ze 16. na 17. července nad Hamburg. Ještě před cílem musela posádka letadlo opustit. Ze záznamů není zcela jasné, zda to byl důsledek sestřelení Wellingtonu KX-N německou stíhačkou, flakem nebo zda šlo o technickou závadu. Ať tak či onak, jeden člen posádky se po seskoku utopil a pět dalších včetně Jaroslava Zafouka skončilo v německém zajetí.
Pro československé letce bylo německé zajetí extrémně nebezpečné. Z německého pohledu byli totiž naši letci občany Říše a byli automaticky souzeni za velezradu. Za tu byl samozřejmě trest smrti. Nutno podotknout, že reálně k němu nikdy nedošlo a Němci popravy „odkládali až na dobu po válce“, neboť Británie jasně deklarovala, že se jedná o příslušníky RAF a v případě jejich poprav by přistoupila k odvetě na německých zajatcích. To ale nemohli sestřelení piloti samozřejmě vědět a hrozba popravy, která se nad nimi vznášela, byla zcela reálná.
Jaroslav Zafouk každopádně během transportu dokázal společně s jihoafrickým příslušníkem RAF Rogerem Bushellem uprchnout. Následně se přes Drážďany, Most a Louny dostali až do Prahy. V říjnu 1941 našli Jaroslav Zafouk a Roger Bushell bezpečné útočiště v Praze u rodiny inženýra Otto Zeithammela, rady Ředitelství státních drah. Jeho syn Otakar sloužil v Praze u tzv. vládního vojska. Byli to ale především ryzí vlastenci a oběma letcům samozřejmě nabídli pomoc.
Bohužel, snoubencem Zeithammely dcery byl jistý Miroslav Kraus, prvorepublikový důstojník, v tuto dobu však také konfident gestapa. Dne 19. května 1942, v předvečer atentátu na zastupujícího Reinharda Heydricha, vpadlo gestapo do smíchovského bytu Zeithammelových. Jaroslav Zafouk i Roger Bushell byli na místě zatčeni. Zatýkání neunikl ani inženýr Zeithammel, jeho dcera Blažena a manželé Přidalovi, další členové odboje. Syn Otakar Zeithammel byl pražským gestapem zatčen o něco později, konkrétně 8. června 1942.
Velmi brzy začaly masové represe po atentátu na Heydricha. Zafouk a Bushnell byli jakožto příslušníci britských ozbrojených sil navráceni zajateckých táborů (viz poznámka výše), to ale neplatilo pro odbojáře, kteří je ukrývali. Dne 30. června 1942 v půl osmé večer byli na Kobyliské střelnici v Praze popraveni zastřelením všichni členové rodiny: otec Otto Zeithammel, syn Otakar Zeithammel i dcera Blažena Zeithammelová, spolu s manželi Vojtěchem a Ludmilou Přidalovými.
Jaroslav Zafouk skončil v zajateckém táboře Colditz, kde se dočkal osvobození americkou armádou. V Československu pokračoval ve vojenské kariéře, ale po únoru 1948 odešel již podruhé v životě do Velké Británie. Další život potom prožil v Kanadě, kde zemřel v roce 1991.
Zrádce Miloslav Kraus po zatčení rodiny na čas zmizel a předstíral, že byl sám vězněn gestapem v Lounech. Po osvobození v roce 1945 byl sice zatčen a postaven před soud, kde se pokoušel předstírat duševní chorobu, spravedlnosti však neunikl. Za své udavačství a zradu byl odsouzen k trestu smrti a 7. června 1952 oběšen na nádvoří pankrácké věznice.
