Článek
Začalo to obrozením
V případě, že chceme za pověstný zlatý věk označit druhou polovinu 19. století, bude to chtít trochu vysvětlit. Přece jen je doba Rakouska-Uherska vnímána jako doba útlaku. To je ale hodně zjednodušený pohled na historii. Pravdou je, že politickou samostatnost národ v této době neměl. To je ale jen jeden z ú hlů pohledu na situaci českého národa.
Již v 18. století započal proces, který dnes známe jako národní obrození. Zpočátku nešlo o nikterak zásadní hnutí, postupně ale nabylo doslova masového charakteru. Čeština se postupně prosadila jako jazyk vzdělání, umění i veřejného života. Historická koncepce národa, jejímž klíčovým architektem byl František Palacký, poskytla potom Čechům vlastní ucelené dějiny, od nichž bylo možné odvozovat legitimitu politických nároků v rámci habsburské monarchie.
I když tedy Čechům zatím chyběla politická suverenita, druhá polovina 19. století znamenala pro Čechy obrovský přelom právě proto, že prošli národní emancipací. To umožnilo vznik českých institucí, spolků a s nimi i národního sebevědomí. Od toho se potom mohlo začít odvíjet i sebevědomí politické.
Všeobecný vzestup
V žádné jiné době nezažívaly česká literatura, hudba nebo výtvarné umění takto nebývalý rozkvět. Spisovatelé, sochaři, malíři i hudební skladatelé vytvářeli díla, která se stala samotným základem naší kulturní identity a přetrvala celá staletí. Druhá polovina 19. století je v souvislosti s tím také epochou budování národních kulturních institucí. Postaveno a otevřeno bylo Národní divadlo. Podobnou roli potom sehrálo Národní muzeum, které systematicky shromažďovalo a stále shromažďuje národní paměť v podobě historických, přírodovědných i uměleckých sbírek.
František Palacký dal Čechům dějiny a zásadním způsobem tak ovlivnil jejich národní emancipaci.
Začal se rodit také český sport v podobě spolků a oddílů, které postupně dostaly formu oficiálních sportovních národních svazů. Jiří Guth-Jarkovský se stal dokonce zakládajícím členem Mezinárodního olympijského výboru.
Současně v druhé polovině 19. století probíhala intenzivní industrializace. Díky tomu patřily České země k nejvyspělejším oblastem celé monarchie a staly se doslova jejím průmyslovým centrem. Rozvoj strojírenství, textilního průmyslu nebo třeba rozvoj železnice proměnil sociální strukturu společnosti a dal vzniknout značkám jako Laurin&Klement, ČKD, Ringhoffer nebo Baťa. Ty jsou pojmem dodnes. Ruku v ruce s tím Češi bohatli.
Jinými slovy, žádná jiná moderní epocha nepřinesla českému národu tak bezprecedentní rozvoj ve všech myslitelných oblastech. Je třeba si uvědomit, že to neznamená, že bychom snad měli tesknit po Rakousku-Uhersku. Něco takového by nedávalo žádný smysl. Žádný žijící Čech už Rakousko-Uhersko nezažil (přísně vzato to není pravda, protože aktuálně nejstarší Češka je narozena v prosinci 1917, ale jedná se o detail, který si snad můžeme dovolit pominout) a nikdo proto neodvozuje svoji identitu od Rakousko-Uherska. Všichni jsme narozeni v samostatném českém státním útvaru (opět trochu pomíjíme období protektorátu). Z toho plyne, že ani nostalgie po Rakousko-Uhersku nemůže být autentická.
Na druhou stranu je ale na čase opustit představu monarchie jako „žaláře národů“. Bylo to o dost složitější…
Zdroje informací:
