Článek
Od Mnichova k březnu: období tzv. Druhé republiky
Mnichovská dohoda uzavřená čtyřmi mocnostmi v září 1938 sebrala Československu podstatnou část území a také jakoukoliv možnost obrany proti vnějšímu nepříteli, byť i v době před Mnichovem by byla velmi komplikovaná. Československo bylo v době tzv. druhé republiky vydáno napospas svým sousedům a bylo jasné, že pokud padne v Berlíně rozhodnutí, nemůže vydržet.
Adolf Hitler samozřejmě od začátku plánoval obsazení Československa a bylo jen otázkou času, kdy k němu dojde. Tuto realitu nemohla zakrýt ani křečovitě optimistická hesla typu „Malá, ale naše“ nebo „Ať si jdou“, která se snažila i v takto neutěšené situaci nalézt trochu naděje. I když tímto směrem vše směřovalo, v některých stále plápolal plamínek naděje, že k přímému obsazení okleštěných zbytků republiky nedojde.
Události nabraly spád v březnu 1939. I když si připomínáme především datum 15. března, zásadním datem je spíše 14. březen. V tento den byl v pravé poledne vyhlášen samostatný slovenský stát. Josef Tiso coby předseda slovenského sněmu tak učinil přesně dle německých instrukcí. Odpoledne potom prezident Emil Hácha odcestoval do Berlína na setkání s Adolfem Hitlerem.
Hácha byl sice na nádraží přijat se státními poctami, avšak Hitler jej nechal čekat až zhruba do půlnoci. Prezidentu Háchovi potom oznámil, že následující den začnou německá vojska obsazovat území Čech a Moravy. Velení československé armády vydalo rozkaz nestřílet ani v případě, že by došlo ke kontaktu s německými silami, neboť čekalo na výsledek Háchova jednání. Byla zde obava, že by jakýkoliv střet mohl být německou stranou použit jako záminka k invazi. Jednalo se samozřejmě o bláhovou naději v to, že vše již není dávno připraveno.
Prezident Hácha „jedná“ v Berlíně s Adolfem Hitlerem
A ke kontaktu československých sil s německými vojáky skutečně došlo, neboť i když byl za datum obsazení zbytků Československa označen 15. březen, první německé jednotky vstoupily na naše území již o den dříve. Důvod byl prozaický: Němci se báli, že situace využijí Poláci a některé oblasti severní Moravy obsadí jako první.
Drama u Czajankových kasáren
Dne 14. března 1939 v čase 17:30 překročily části 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ a vratislavského sboru Wermachtu československou státní hranici u obce Příbor. Němci velmi rychle a bez boje obsadili Slezskou Ostravu. V jednom z úseků, konkrétně v Místku, jim v cestě stála tzv. Czajankova kasárna.
V osudný den bylo v kasárnách asi 300 vojáků, z větší části branců, kteří byli povoláni teprve 1. března 1939. Jednalo se o především o vojáky III. pěšího praporu pěšího pluku 8, který nesl čestný název „Slezský“. Praporu velel podplukovník Štěpina. Právě ten byl odpoledne na velitelství pluku, kde se dozvěděl o rozkazu neklást Němcům odpor. V kasárnách jej zastupoval kapitán Pavlík, velitel 12. kulometné roty.
Obsazení kasáren bychom tedy měli shrnuté. Jak to bylo s výzbrojí? Ve skutečnosti velmi špatně. Vojáci měli pouze několik desítek ručních pušek a dva lehké kulomety. K tomu už bylo možné připočítat jen několik krátkých důstojnických pistolí. Také munice bylo velmi málo.
V pozdním odpoledni se vrátil podplukovník Štěpina, s kapitánem Pavlíkem se ale hned nesešel, neboť ten byl s dalšími vojáky na teoretické výukové lekci. Za této situace dorazila ke kasárnám německá vojska. Jeden z důstojníků si to vyrazil přímo k hlídce u brány. Strážný dělal přesně to, co se od něj očekávalo, tj. namířil pušku a německého důstojníka vyzval, aby se zastavil. Ten ovšem vytáhl pistoli a po strážném vypálil. Ten palbu opětoval a důstojník padl k zemi. V tu chvíli samozřejmě zahájili palbu i další němečtí vojáci.
kapitán Karel Pavlík
Kapitán Pavlík okamžitě zareagoval (nevěděl, že podplukovník Štěpina již je zpět v kasárnách) a dal rozkaz k opětování palby. Pavlík vedl obranu velmi efektivně a Němcům se nedařilo jí překonat ani s pomocí obrněného transportéru, minometů a protitankového děla. Kapitán Pavlík dokonce údajně začal připravovat výpad.
Realita ale byla neúprosná. Čechoslovákům docházela munice i přesto, že tu ostrou míchali se slepou. Odpor trval asi hodinu, žádný z československých vojáků nebyl zabit a došlo jen k několika lehkým zraněním. Na německé straně několik vojáků padlo. Přesný počet znám není, udává se šest stejně jako osmnáct mrtvých a 60 zraněných. Docházející munice i rozkaz velitele pluku Eliáše, který se konečně dostal i ke kapitánu Pavlíkovi, vedly ale k zastavení palby a vyvěšení bílé vlajky.
Co bylo dál?
Českoslovenští vojáci byli odzbrojeni a nakrátko internováni v zajateckém táboře. Poměrně brzy byli ale propuštěni. Důstojníci směli domů odejít ihned. I pro ně ale nastaly chmurné časy Protektorátu, se kterými se mnozí odmítli smířit. I kapitán Pavlík se zapojil do odboje. Byl však odhalen a 26. ledna 1943 popraven.
V roce 1946 navštívil Czajankova kasárna i prezident Beneš, a i když kasárna již dnes nestojí, na jejich místě je zbudovaný památník. V roce 1956 byl o obraně Czajankových kasáren natočen film Neporažení v režii Jiřího Sequense s Ladislavem Chudíkem či Jiřím Sovákem v hlavních rolích. V tomto případě si však tuto epizodu komunistický režim ukradl především pro svoji propagandu a film rozhodně není věrným ztvárněním událostí ze 14. března 1939.
Památník na místě bývalých Czajankových kasáren
Ačkoliv se obrana Czajankových kasáren stala prakticky jediným významnějším případem, kdy českoslovenští vojáci kladli Němcům odpor, na dalších územích, konkrétně na Podkarpatské Rusi, se bojovalo relativně intenzivně.
Z tohoto případu je také patrné, že kdyby československá armáda neměla rozkaz neklást odpor, i jako celek by se s přesilou nepochybně bila velmi srdnatě.
