Článek
Moudrá kněžna Libuše?
Kněžna Libuše stojí de-facto na samém počátku českých dějin. Byla to ona, kdo dal do pohybu události, které stvořily Čechy jako národ se svojí zemí. Alespoň tak si Libuši pamatujeme ze Starých pověstí českých. V nich ale přebíráme obrozenecký pohled na tuto postavu, který v níž viděl moudrou vladařku a nejvýznamnější ženu našich dějin. Tím Libuše každopádně dosti povýšila, neboť staletí předtím k ní tak slušná nebyla.
Na jevišti dějin se Libuše objevuje poprvé v tzv. Kristiánově legendě z 10. století. Libuše v ní ale není žádná kněžna, nicméně jakási šarlatánka či věštkyně:
„Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývající. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátil se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a věštecký výrok.“
Jde tedy o to, že lidé, kteří byli z aktuální situace zoufalí, se měli obrátit na jakousi „hadačku“, tedy lidovou věštkyni. To je motiv, který je dobře známý z antických bájí i z některých evropských legend. Ona „hadačka“ poradila lidem vystavět hrad Prahu a najít muže, vládce. Tím byl samozřejmě Přemysl Oráč, který následně Libuši pojal za manželku.
Podstatné je, že v legendě není ani slovo o Krokovi nebo Libušiných sestrách a hlavně: Libuše sama zde ani není jmenována, je pouhou „hadačkou“ bez jakýchkoliv ambicí na podíl na vládě, ale také bez jakékoliv hlubší moudrosti. Jako by věštění byla prostě její práce a není třeba tuto schopnost nějak významně oslavovat. Hlavní byla postava Přemysla, který legitimizoval nárok Přemyslovců na vládu v době, kdy měli konkurenty a potřebovali ji upevnit. Náhoda? Tak určitě.
Libuše jako vládkyně? Zapomeňte
Další kronikář je již v popisu Libuše a jejího života o něco podrobnější. Kosmas, sám žijící na přelomu 11. a 12. století, zasadil její život do doby asi „sedm generací před knížetem Bořivojem“, tady někam do první poloviny 8. století, tedy před příchod křesťanství. Počet písemných pramenů z té doby se rovná nule a pátrat po Libuši jako historické postavě je víceméně bezpředmětné. Opravdu není pravděpodobné, že by skutečně žila. O to ale vlastně ani nejde.
Podle slavného kronikáře to u nás v té době nevypadalo moc růžově. Píše:
„Neřesti bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kterou dříve nikdo páchat neuměl, jeden od druhého trpělivě zakoušel a neměl ani soudce, ani knížete, kterému by si požaloval.“
Kosmas tedy vychází z Kristiánovy legendy, přidává ale jejího otce Kroka a dcery Kazi a Tetu. Z prosté hadačky je najednou žena z vyšší společnosti. Po smrti otce se stala jakousi soudkyní, což se ale části lidu nelíbilo a Kosmas to považuje v zásadě za logické. Je jasné, že představa ženy-vládkyně se zajídala i jemu a z jeho textu je to více než patrné.
„…Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály…“
Jedna z postav v jeho příběhu potom říká:
„…Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum.“
Sama Libuše potom v příběhu de-facto uznává, že lid potřebuje mužského vládce a je připravená to přijmout a stát se jeho manželkou:
„Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem ukrutnějšího, jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné; a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho já si vezmu za manžela.“
Ani v následujících staletích to neměla Libuše moc snadné. V době vrcholného středověku, kdy církev určovala z velké části běh světa, byla Libuše považována za pohanku a jakousi čarodějnici, jejíž místo by bylo především na hořící hranici.
Jak již bylo řečeno, teprve národní obrození přišlo s Libuší takovou, jakou ji známe dnes. Z dnešního pohledu je samozřejmě středověký pohled na ni jen těžko přijatelný. Středověk měl ale jiná měřítka…
