Článek
Nešťastné „zborovské“ výročí
Začátkem července 1919 si nová republika připomínala druhé výročí slavné bitvy u Zborova z roku 1917. Nejrůznější vzpomínkové akce se konaly na mnoha místech Československa a šumavská Železná Ruda nebyla výjimkou. Vzpomínku zde navíc připravovali ti úplně nejpovolanější, konkrétně vojáci II. pochodové roty I. praporu, kteří se teprve nedlouho předtím vrátili z Ruska, kde bojovali jako legionáři. Jednotka zde plnila úkoly související s ochranou státní hranice a samozřejmě také demonstrovala moc nového státu.
Akce v Železné Rudě byla naplánována na 13. července a zlatým hřebem oslav mělo být odhalení mohyly mužům, kteří padli právě u Zborova. V onen den bylo ale velmi špatné počasí, pršelo a průvod, který mířil od nádraží k novému památníků, byl ve skutečnosti mnohem skromnější, než organizátoři předpokládali.
Odhalení památníku nicméně proběhlo, bylo proneseno několik projevů ze strany zástupců různých místních spolků i nadporučíka Vykypěla, příslušníka místní vojenské jednotky. Poté se lidé rozešli do svých domovů, neboť odpolední společenský program byl kvůli počasí zcela zrušen.
Ve vojácích proto zanechala celá akce pocit křivdy a nabyli dojmu, že jim jejich nová vlast není dostatečně vděčná. Na projevy nespokojenosti s průběhem oslav se navíc nabalily i stížnosti další. V první řadě se bývalým legionářům nelíbilo, že v armádě stále působila na velitelských pozicích i řada důstojníků rakousko-uherské armády. A stížnosti mířily i na špatné zásobování.
Bitva u Zborova pomohla stvořit Československo. A přesto stála i u prvního pokusu o státní převrat.
Realita roku 1919
Ačkoliv jsou stížnosti legionářů do jisté míry pochopitelné, vůči republice a jejím obyvatelům byly poněkud nefér. Létu 1919 se ne nadarmo říkalo „hladové léto“ a již nikdy předtím ani potom netrpěli občané Československa nebo Česka tolik jako tenkrát. Jakkoliv přišly těžké okamžiky, hospodářskou krizí třicátých let počínaje, přes druhou světovou válku až po 50. léta s jejich měnovou reformou, nic z toho se nemohlo rovnat letům 1918-1920. Tenkrát získala slova bída a hlad svůj reálný rozměr.
Zásobování proto těžko mohlo být lepší, když republika neměla kde brát. Obyčejní lidé měli starost o to, aby vůbec nějak uživili sebe a své rodiny, na oslavy (jakkoliv důležité) mnoho času nezbývalo. I tak se jich ale řada lidí účastnila a legionáři se těšili velmi váženému postavení. Přesto se ale legionáři cítili zrazeni a brzy to dali najevo.
Chceme Masaryka diktátorem!
Nejdůležitější postavou celého příběhu byl desátník František Jelínek. Ten se den po nepovedených oslavách opil a popral se (a dostal přitom „naloženo“). Zmíněný nadporučík Vykypěl jej odeslal k absolvování kárného řízení do Klatov, Jelínek měl ale jiné plány. V první řadě si ještě předtím požádal o dovolenou a dostal ji.
Jelínek se ale neodjel rekreovat, namísto toho využil atmosféry, která v jednotce panovala a přesvědčil ostatní vojáky k tomu, aby s ním vyrazili do boje za republiku podle jeho představ. Mimochodem, jednou z nich bylo i to, že prezident Masaryk by měl sám převzít vládu a stát se alespoň dočasným diktátorem. Bylo ale patrné, že „povstání“ nemá žádný ucelený program. Mezi rebely byli bolševici stejně jako nacionalisté i přesvědčení demokraté. K Jelínkovi se nicméně přidalo 40 mužů z posádky a společně zavřeli do vězení své důstojníky. Současně vzbouřenci přerušili telegrafní a telefonní linky. Poté se všichni vydali k nádraží, které obsadili a vymohli si přistavení vlaku.
Ve vzpomínce na své působení v Rusku proměnili obyčejný vlak ve vlak obrněný a vyrazili s ním dále. Postupně projeli Nýrsko, Janovice nad Úhlavou, Klatovy a Přeštice. V těchto stanicích se vždy snažili přesvědčit místní posádky o tom, aby se k jejich akci přidaly. Někde pochodili lépe, jinde hůře. Každopádně proti nim nikdo nezasáhl a vzbouřenci naopak posílili. Jejich vlak se blížil k Plzni.
V Plzni se už formovala armáda a domobrana k tomu, aby proti vzbouřencům společně zakročili. I když by to mohlo vypadat jako jednoduchý úkol, opak byl pravdou, síly byly vyrovnanější, než by se zdálo. Je třeba si uvědomit, že v inkriminované době bojovalo jádro armády na Slovensku proti Maďarsku, a to v situaci, kdy se ozbrojené síly teprve tvořily. V Plzni prakticky chyběly těžké zbraně, které byly všechny odeslány na Slovensko. Plzeňská posádka, konkrétně 55. pěší pluk, dokonce musela k trati postavit makety děl, aby vytvořila dojem, že je silnější než ve skutečnosti.
U stanice Litice musel vlak zastavit, na stejné koleji stál totiž jiný vlak. Šlo o způsob, jak rebely zbrzdit. Celý plán na řešení situace spočíval v tom, že vzbouřence kontaktuje vyslanec prezidentské kanceláře, major Václav Kopal, také bývalý legionář. Pokud by jednání selhala, měla řešení převzít armáda.
Major Kopal přesvědčil vzbouřence k tomu, aby na kraji Plzně rozbili tábor a tam společně jednali. K tomu skutečně došlo. Poněkud humorná je potom představa, jak se na tábor, z nějž chtěli vzbouřenci vést státní převrat, chodili dívat zvědaví Plzeňané. Jednání nicméně skončilo návratem vzbouřenců do posádek, kde byli mezitím do svých funkcí navráceni zavření důstojníci.
Dne 23. července pak začalo zatýkání vůdců vzpoury (jednalo se o Františka Jelínka, Václava Škeříka, Františka Astaloše, Blažeje Majera a Aloise Hrabáka). Obvinění putovali před vojenský soud, a kromě Jelínka dostali tresty několikaletého vězení. František Jelínek byl odsouzen k trestu smrti. K jeho vykonání ovšem nedošlo, neboť mu prezident Masaryk udělil milost.
Mimochodem, za komunismu byla v Železné Rudě umístěna deska s nápisem:
„ZDE V ŽELEZNÉ RUDĚ PROVEDLI V HLADOVÉM LÉTĚ 1919 VOJÁCI PRVNÍHO STRÁŽNÍHO PRAPORU VEDENI BÝVALÝMI ČESKOSLOVENSKÝMI RUDOARMĚJCI PRAPOR VZPOURY PROTI BURŽOASII ZA SOCIALISMUS, ZA VLÁDU LIDU“
O tom, že to bylo „poněkud překroucené“, asi není třeba se rozepisovat…
Zdroje informací: https://www.zelezna-ruda.cz/user/portal/zruda/ostatni/legionari.pdf
