Článek
Útok Mongolů
O tom, co se děje daleko na východě na nekonečných stepích dnešního Ruska a Ukrajiny, neměl ve 13. století prakticky nikdo ani ponětí. Když už sem nějaké zprávy s velkým zpožděním pronikly, byly považovány spíše za kuriozitu bez reálného významu pro naše země. Ve skutečnosti se tam ale již v první polovině 13. století dělo něco, co mělo brzy významně ovlivnit i život v Čechách a především na Moravě.
Již v roce 1211 odstartoval velký Čingischán své výbojné tažení, na jehož konci stálo největší pozemní impérium v dějinách lidstva. V roce 1215 dobyla Čingischánova vojska dnešní Peking a valila se dále a království padala jedno za druhým. Jedna z os mongolského postupu mířila neomylně do Evropy.
Sám Čingischán sice roku 1227 zemřel, jeho syn a dědic Ogedej v jeho tažení pokračoval. V roce 1237 padl Kyjev a mongolská invaze současně vyhnala z oblasti kočovný kmen Kumánů. Ty máme spojené především s počátkem 15. století a s českým tažením Zikmunda Lucemburského. Nyní ale Kumáni prchali před Mongoly směrem do Uher.
Mongolové se rozhodli rozdělit svoje armády do dvou proudů. Ten první zamířil do Uher, kde Kumáni hledali pomoc u krále Bély. Druhý proud potom mířil do Polska, odkud se měl však poté opět stočit jižním směrem.
Bitva u Lohnice, postup Moravou a vymyšlená bitva u Olomouce
Polský kníže Jindřich II. Pobožný se rozhodl vyrazit invazní armádě vstříc. Jeho síly čítaly asi 1500 mužů, Poláků a německých řádových rytířů. Mongolové však měli velkou početní převahu, jednalo se o 8000 mužů pod velením jistého Kadana. Bitva, která je dnes známá jako bitva u Lohnice skončila jasným vítězstvím Mongolů. Stačilo přitom málo a vše mohlo dopadnout jinak. Blížila se totiž česká armáda Václava I., který mongolskou hrozbu rozhodně nebral na lehkou váhu.
Václav I. již od chvíle, kdy Mongolové vyhnali Kumány do Uher, opevňoval Prahu, začal stavět armádu a burcoval panovníky okolních zemí. Po porážce polských sil stáhl Václav I. armádu do Čech, neboť předpokládal postup nepřítele na Prahu. Mongolové se ale v souladu s tím, co bylo uvedeno výše, zamířili jižním směrem na Moravu.
Na Moravě nebyla síla, která by se Mongolům mohla postavit. Ti však spěchali do Uher, a proto se na Moravě naštěstí dlouho nezdržovali. I oněch několik týdnů, po které mongolská armáda přes Moravu přecházela, se však do moravské historie zapsaly hodně tučným písmem. Plenění, vraždění, vypalování vesnic, únosy… O tom, jak kruté tyto týdny byly, svědčí i fakt, že slovní spojení „Tataři na Moravě“ je stále živé.
Na tomto místě je třeba vysvětlit, jak to vlastně s těmi Mongoly a Tatary bylo. Obecně lze říci, že Mongolové tvořili vládnoucí vrstvu a samozřejmě také vojenské velení a elitu. Tataři, tedy porobený národ, zase tvořili většinu živé síly armády. Je ale celkem pochopitelné, že naši předci mezi oběma národy v dané situaci nijak nerozlišovali.
Nyní se dostáváme ke zmíněné bitvě u Olomouce. Podle kroniky Václava Hájka z Libočan právě u Olomouce Mongoly porazil Jaroslav ze Štenberka s pomocí Panny Marie a tím jejich postup Moravou zastavil. Podle nejnovějších výzkumů se ale jedná pouze o další z mnoha Hájkových fabulací a žádná taková bitva se neudála. Václav Hájek z Libočan totiž podle všeho spojil obléhání Olomouce maďarským vojskem, jehož velkou část tvořili Kumáni (ano, oni Kumáni) a mongolskou invazí.
Jak tedy Mongolové z Moravy zmizeli? Je to prosté, Mongolové skutečně „prosvištěli“ do Uher. Ani tam ale dlouho nevydrželi, neboť se po překročení Dunaje dozvěděli, že zemřel chán Ogedej, Čingischánův syn. Armáda byla potřeba doma. Vzpomínky na Mongoly na Moravě, ale nevybledly ani v dalších staletích.
